V Olomouci už je to takový fenomén. Něco se buduje či opravuje a město se zpravidla rozdělí na tři tábory. Na hodné, zlé a na ty, co jim je to jedno. Zlí většinou bývají ti, co staví, a hodní jsou ti, kteří by to stavěli jinak. A obě strany většinou nabízejí svá vlastní, často černobílá vysvětlení.

Olomoucí aktuálně “hýbe” rekonstrukce ulice 1. máje. Jejím odpůrcům vadí nevzhledné sloupy, na nichž bude zavěšeno trolejové vedení. Odpůrci mají podporu veřejnosti, alespoň té ze sociálních sítí. Pochopitelně. Když kolem vás projede traktor s močůvkou na hnojení pole, taky si zacpete nos a rozhodně nevidíte na konci jeho cesty křupavý pecen chleba. Stejně tak když se kohokoliv zeptáte, zda se mu takový sloup líbí, zákonitě odpoví, že nikoliv. Tady většinou “názory” končí. A přitom by měly teprve začínat.

Sloupy na ulici 1. máje nejsou ničím výjimečným. Podobné najdete v historických centrech mnoha měst po celé Evropě. Vlastně všude tam, kde není možno troleje zavěsit na fasádu, ať už z technických důvodů, nebo proto, že to nepovolí majitelé domů. (Což je, mimochodem, olomoucký případ.) Ty sloupy ale otevírají úplně jiné téma. Mnohem širší a obecnější, totiž to, jak dnešní doba přistupuje k podobným technickým stavbám. Rozvoj nových materiálů a technologií už prakticky vyřadil z uvažování projektantů estetiku. Když naši předkové stavěli tovární halu, nádražní skladiště, výtopnu nebo třeba jen strážnici na mostě, přistupovali k dílu s takovým citem, že dnes mnohé ty stavby stále používáme. Stavěli je tak, že oku pohled na ně lahodil. Z oněch továrních hal či skladišť jsou koncertní sály, galerie, tělocvičny, nebo třeba muzea, stylové byty či obchodní centra. Jejich původní účel se vytratil, ale našel se nový. Pochybuji, že generace po nás najdou jiná využití pro betonové objekty automyček, trafostanic, obřích montovaných hal nebo monstrózních logistických skladů. Když už je musíme mít, proč je alespoň nestavíme s ohledem na to, aby se na výsledné dílo dalo dívat? Aby zapadlo do krajiny, aby byla užitná hodnota alespoň částečně vyvážena hodnotou estetickou? A aby se, až skončí poptávka po tom, čemu objekty slouží dnes, daly využít znovu a znovu, k jiným účelům, jaké si zatím třeba ani představit nedovedeme, tak jako si zřejmě naši předkové nedokázali představit koncertní síň v ocelářských hutích? A to je problém, na který poukázala kauza olomouckých sloupů. On totiž i trolejový sloup, lampa veřejného osvětlení nebo zábradlí může být pěkným detailem, tvořícím výsledný příjemný pocit z ulice. Naši předkové to dokázali. My to dnes už neumíme. Místo toho na krásně opravených ulicích akceptujeme asexuální technická řešení, kterých si v lepších případech prostě jako uživatelé nebudeme všímat. Ošklivé kostky elektroinstalací, plastikové koše, reklamní štíty… Přestali jsme hledět na detaily a hyzdíme si tak svůj svět. Nikoli nenávratně. Ale vytrvale.

Člověk by byl hrdý, kdyby v tomto směru šla Olomouc pozitivním příkladem, ale jaksi se to od ní neočekává. Je to problém nikoli lokální, ale minimálně panevropský. Povzdech nad sloupy na ulici 1. máje je tak sice na místě, ale měl by být spíše povzdechem nad tím, kam až nás naše pohodlnost a snaha ušetřit na všem, na čem ušetřit jde, dovedla.