Tak už ho mají. V pátek ráno si zašel na benzínku na Tabulovém vrchu, trochu pohrozil obsluze a vymámil pár tisícovek. Usmál se přitom do kamery a jeho obrázek o pár hodin později oběhl všechna místní média. Mladíka v kapuci pak někteří z vás poznali a splnili občanskou povinnost vytočením linky 158. Chlap je ve vězení, možná si tam posedí dlouho. Ale další se však objeví třeba zítra. Na vaší poště, benzínce, bance... Proč?

Většina z nich nejsou žádní kriminálníci. Dostali se do úzkých, uvízli v soukolí barevného světa čehokoliv na ty nejvýhodnější splátky, které vlastně ani nemusíte platit, když se tomu ďáblu upíšete. Jenže čas se krátí a prospekty jsou sice pořád stejně barevné, ale na dveře buší smečka exekutorů, která lační po krvi. Idyla v hi-tech bytečku se stříbrnou Octavií na parkovišti se třese v základech, vlčí smečka je hladová a dvě malé děti a těhotná manželka vřískají. Plazmová televize s dvoumetrovou uhlopříčkou je nepřehluší. Zoufalý mladý otec je zralý na sebevraždu. Nebo na zločin. Četl to v novinách. Chlap přišel na opuštěnou benzínku, zamával bouchačkou a odnesl si miliony v tašce. "Jaký je to vlastně zločin?" pokládá si zoufalý otec otázku, na níž vzápětí nachází odpověď. "Žádný! Ta chuděrka za kasou se trochu rozklepe, ale peníze dá, její přece nejsou. A okrást bohatou ropnou společnost? Při těch cenách benzínu? Těm to neublíží," říká si a ve svých očích se pomalu stává hrdinným novodobým Jánošíkem.
A tak jde na věc. V hračkářství si koupí hrozivě vyhlížející špuntovku, v obchůdku s žertovnými předměty zakoupí mafiánskou kuklu a v drogerii gumové rukavice. Vyrazí brzy ráno, když žena i děti ještě spí. Než za sebou zabouchne dveře, políbí všechny tři na čelo. Jde pěšky a třese se zimou. Město je prázdné, jen občas projede osamělý taxík. Benzínka je oáza, jediné světlo uprostřed neproniknutelné temnoty pouště. Chvíli počká, zapálí si cigaretu, dokouří a nedopalek hodí do kanálu. Pak si navleče kuklu a rukavice. Špuntovku si strčí za pás. Dojde až ke dveřím. Cvakne fotobuňka, otevřou se. Už není cesty zpět. Starší žena za pultem vykřikne a upustí dámský časopis. "Peníze," zašeptá zoufalý otec, rozevře bundu a odhalí zbraň. Vyděšená žena vytahuje z kasy bankovky a pokládá je na pult. "Rychle, rychle," pobízí ji. "Víc nemám," skoro pláče čerpadlářka a na hromádku bankovek sype mince. Lupičovi je jí skoro líto. Pak si ale vzpomene na své dva andílky. Už chce být u nich. Sype peníze do batohu a beze slova odchází. Ví, že nemá času nazbyt. Běží noční ulicí, kuklu háže do kanálu, o kus dál se zbaví rukavic. Zbraň hází do popelnice na plasty. Houkání policejních aut zní v dálce. "Moc daleko, aby mě chytili," říká si. Je doma. Všichni ještě spí. Batoh schová do skříně. Zítra zajde do banky zaplatit splátky.

Lupič není hrdina. Bojí se. Je roztěkaný. Všude vidí policisty. Každé zazvonění u dveří ho rozklepe. Nejdou si pro mě? Ale ví, že těch dvacet tisíc, které ukradl, zdaleka nebude stačit na všechny dluhy. A tak o pár dnů později vyráží znovu.
Dohra už má smutnější konec. Policejní vyšetřovatel ví, jak si v podobných případech počínat. Posbírá stopy, zahájí pátrání a pak jde najisto. Zase zvoní zvonek, manželka otevírá. "Je doma váš muž?" slyší lupič přísný hlas muže zákona. A ví, že sklapla past. Vlastně si oddychne.

Nebyl to žádný konkrétní případ. Ale mohl by být. Stávají se bohužel až moc často. Kdo je tu původcem zla? Zoufalý chlap, který uvěřil naprosto legálním lžím o lepším životě? Lhát se přece nemá. Ať chlapa zavřou, zaslouží si to. Nikomu neublížil a dva tři roky za mřížemi jsou adekvátní. Bude potrestán za to, co udělal. A lháři z půjčovny štěstí se mohou smát a lovit nové důvěřivé duše. Dokud ruka zákona nedopadne i na ně, bude se loupit dál.