Trocha poprasku, mediální masáž a nakonec srocení pár stovek lidí s píšťalkami. Slavná stávka, o které se dopředu tvrdilo, že bude největší za posledních dvacet let, dopadla i v těch větších městech rozpačitě. Alespoň její olomoucká verze určitě.

Středa, krátce po poledni. Před krajským úřadem postává asi tři sta lidí, nabuzených, pískajících. Řečníci plivou na vládu, vyhrožují, ale nenabízí žádný léčivý recept. Některá hesla na transparentech snad nemohou brát vážně ani děti autorů. Po necelé hodince je po všem, onálepkované účastníky protestu můžete ještě několik hodin poté potkat s kelímkem punče před radnicí. Volno je třeba si osladit.
Stávkování je takovým hezkým předvánočním zvykem. Odboráři z menších měst a vsí zúročí své svazové příspěvky, svezou se zdarma do metropolí, kde poklábosí s kolegy, zapískají si na píšťalky a pak nakoupí dárky. Loni touto dobou demonstrovali hasiči a policisté, o dva roky dříve zase učitelé. Letos se spojili všichni, které zaměstnává stát. Jejich předáci jim totiž vysvětlili, že mocipáni jim zase jednou chtějí utáhnout opasky.
Tak nevím. Všichni velkozaměstavatelé, ať už je to nadnárodní koncern s pobočkami od Aljašky po Zéland, nebo jakási malá zemička v srdci Evropy, musí pro své zaměstnance nastavit jasná pravidla. Platové tabulky, odměny, zájezdy na podnikové chaty, režijky, stravenky... Pokud máte pět set, sto tisíc nebo sto milionů zaměstnanců, těžko najdete nějaký prostor pro individuální přístup. Kdo se nechá zaměstnat v takovém podniku, musí prostě počítat s tím, že pro svého zaměstnavatele bude pouhou položkou, která vykonává práci v požadovaném rozsahu, za kterou dostane pevně stanovenou mzdu. Jenže zatímco k soukromému zaměstnavateli - kapitalistovi vykořisťovateli - jsme za ty roky nalezli jakousi úctu a vztah, stát pořád bereme jako nějakou vyšší mocnost, která nás má zabezpečovat a kterou my, když víme jak, můžeme dle libosti vysávat. V dobách rozkvětu proč ne. Když je dobře a kádě plné zlaťáků přetékají, není důvod proč nezvýšit mzdy, rozdat poukázky na zájezdy, stravenky a třinácté i dvacáté platy. Jenže ta doba jaksi pominula. Rozdávání zlaťáků se vymklo kontrole, hlídací psi se utrhli z řetězů a za nějaký čas se uměle vytvořená iluze blahobytu zhroutila. Kádě se vyprázdnily. Je zbytečné teď ukazovat na viníky, veřejné popravy nám dobu hojnosti nevrátí.

V demokratické zemi rozhodují o tom, kdo dostane do rukou otěže, volby. Ti, kteří seděli na kozlíku v době, kdy přišla krize, měli být těmi, kteří nás z ní vyvedou nebo k tomu aspoň ukáží cestu. Bez ohledu na to, zda jsme je volili či nikoliv, oni měli v danou chvíli za nás všechny zodpovědnost. Jenže jakýsi zhrzený bojovník si vyléčil svůj komplex tím, že z kozlíku vozky svrhl. Rok vlády loutek nás nevyléčil a když jsme si zvolili novou, protestujeme. Tak kdo nás tedy z té krize vyvede? Před olomouckým krajským úřadem včera stávkující tuhle hádanku nerozlouskli. "Kdo by měl tedy vládnout, když se vám reformy současné vlády nelíbí?" zeptal jsem se asi čtyřicetileté ženy s píšťalkou. Čekal bych odpověď, že ti druzí, oranžoví. Jenže paní v tom jasno nemá. "Je to všechno jedna pakáž, jde jim jen o koryta," sděluje mi. Svého politického favorita prý nemá. Ani pán v kožené bundě mi neřekne, jestli by to "ti druzí" zvládli lépe. Horlivě mi však vysvětluje, že to, co provádí Nečas, je nehorázné. To mi potvrzuje i jeden z předáků. "Nejsme na tom tak zle, jak nám tvrdí," informuje mě. A skupinka v první řadě hrdě mává transparentem AŤ VLÁDNOU ODBORY. Že by recept na cestu z krize?