Jako vyznavači adrenalinového bungee jumpingu si musejí v těchto dnech připadat příznivci fotbalové Sigmy Olomouc. Ta chvíli prohání pohárové adepty na špici prvoligového pelotonu, aby se vzápětí topila v jejím suterénu. Vše podle toho, jak si umane některý z četných svazových orgánů. A za tím vším už pomalu zapadá otázka nejpodstatnější: existovala vůbec někdy ona již proslulá igelitka se statisíci uvnitř?

Potvrdí vám to - samozřejmě takříkajíc mimo záznam kamery - prakticky každý, kdo se pohybuje uvnitř fotbalového hnutí: v kopané se uplácelo, uplácí a bohužel asi i uplácet bude. Od mnoho nul čítajících sum na té nejvyšší úrovní až po bečku piva v poslední okresní soutěži, kterou mnohdy hraje každý, kdo má ve vesnici s fotbalovým týmem alespoň jednu nohu zdravou. Oficiálně však nikdo nic neví, a pokud už nějaký případ korupce ve světě kulatého nesmyslu přece jen vyplave na povrch, je obvykle nedostatek důkazů (odborně se tomu říká důkazní nouze) nepřekonatelnou překážkou bedlivého prošetření a následného přísného potrestání.
Když se tedy výjimečně úplatkářského nezbedu odhalit a usvědčit podaří, veřejnost potěšeně tleská a trochu naivně vzhlíží k lepším zítřkům. Radost takovým optimistům udělala nedávno právě Sigma, která se už nějaký ten pátek mrská v justičních osidlech jako kapr v podběráku (řeč je o rybě, a ta se píše s malým "k", samozřejmě). A protože fotbalový soudní mlýn mele rychleji než ten civilní, ubylo z konta olomouckého klubu vedle čtyř milionů hned na začátku sezony devět důležitých bodů.
Mravná veřejnost se radovala, vedení Sigmy řinčelo bojovně zbrojí, aby vzápětí šokovalo příznivce klubu prohlášením, že se proti trestu (samozřejmě nespravedlivému, neopomnělo dodat) neodvolá. A jakoby sama nebesa vyslyšela volání kovaných sigmáků, přišel stejně tak nečekaný verdikt odvolací komise fotbalového svazu, podle nějž je rozhodnutí disciplinárky neplatné a s ním i uložené tresty.
Fanoušci modrobílých jásají, klub je rázem ze sestupového bahna katapultován zpět do výšin pohárovou Evropou zavánějících, avšak kdo je z toho všeho zděšen nejvíc, není spravedlnosti lačná veřejnost, ale znovu překvapivě generalita z Androva stadionu. Obává se totiž zákulisních machinací a toho, že vše zatím bylo jen předehrou k daleko tvrdšímu trestu, který má zpupný moravský klub zničit, nebo alespoň na hodně dlouhou dobu zparalyzovat.
Ve hře totiž není pouze prostá otázka, jestli skutečně před nějakým časem z jedněch rukou (chráněných brankářskými rukavicemi) přešla igelitka s tučným finančním obsahem do rukou druhých. Fotbal už totiž dávno není jen hra, jíž se baví především její aktéři a k tomu třeba někdy i diváci. Je to zároveň také žumpa plná finančních, mocenských, politických a jiných zájmů. Kdo je čí kamarád nebo spojenec, kdo pro koho pracoval, kdo komu šlápl na byznysmenské kuří oko, kdo na koho co ví, komu slouží... A tak už nejde jen o Petra Drobisze, jemuž možná nespravedlivý trest zničil konec kariéry, anebo se třeba také dočkal zasloužené odplaty za své nekalé počínání. Jde o blížící se volby předsedy fotbalového hnutí, o Sazku, o Hušáka, o boj Moravy a Čech a bůhvíkoho ještě s kým.
Tak trochu v pozadí bodového kankánu a pokutového čardáše svazových komisí pracuje mezitím na stejné kauze i civilní soud. Zdlouhavě, jak je v kraji zvykem, ale i tak se jeho dýchavičný pohyb blíží podle všeho ke svému konci - alespoň v první instanci. Uvidíme tedy, k čemu se jeho ctihodnost v taláru dobere. A zda sebou už konečně olomoucký fotbalový klub přestane zběsile kmitat na pomyslné dlouhé gumě. Pokud se ta mezitím nepřetrhne.