Reklama

Úterý 25. června 2024, svátek má Ivan, venku je 15.9 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Sestřičky si zaslouží, aby se o jejich náročné práci více vědělo, říká Sestra sympatie Kateřina Petulová

Rozhovory

2.3.2023

Lenka Šťastná

Kateřina Petulová pracuje jako všeobecná a edukační sestra na lůžkovém oddělení Hemato-onkologické kliniky FN Olomouc. V pátek 24. února uspěla v soutěži Sestra sympatie, jejímž hlavním cílem je poděkovat sestrám za jejich náročnou a záslužnou práci. V rozhovoru se rozpovídala nejen o své účasti v soutěži a  tom, co pro ni korunka znamená, ale i o tom, jak těžká je práce na hemato-onkologickém oddělení.

V pátek jste získala na Žofíně titul Sestra sympatie a po návratu do práce Vás čekaly gratulace od kolegyň. Jak se cítíte, už jste vítězství stihla vstřebat?
Teď už je téměř týden po soutěži, tak už jsem to celkem vstřebala. Ale ještě celý víkend jsem vůbec nemohla uvěřit tomu, že jsem opravdu vyhrála. Když jsem pak ráno přišla do práce, tak uvítání od kolegyněk bylo opravdu nádherné, vůbec jsem to nečekala. Já jsem si z nich chtěla udělat legraci, že přijdu s korunkou a šerpou, tak jsem zaklepala na sesternu a holky mě překvapily, protože pro mě měly připravenou nástěnku s mými fotkami z Žofína a nápisem Sestra sympatie. To bylo strašně krásné a moc mě to zahřálo u srdíčka. 

Do soutěže Vás přihlásily právě kolegyně, Vy jste se původně ani účastnit nechtěla...
Je to tak. Já jsem měla loňský rok poměrně hektický. Holky mě přihlásily a já jsem jim říkala, jestli se náhodou nezbláznily. Navíc v soutěži byla podmínka natočit medailonek, na který jsem prostě neměla čas. Takže jsem si říkala: nestíhám, co se dá dělat, tak vypadnu. A byla jsem zrovna v Německu u sestry, když mi volala paní z agentury ohledně chybějícího medailonku. Já jsem se jí omlouvala, že ho nestihnu dodat včas, ale ona byla hodně shovívavá a říkala, že to nevadí, a ať ho dodám, až se vrátím. Že se akorát zveřejní o dva dny později než u ostatních soutěžících. Já jim ho poslala hned po návratu, a když si to tak vezmu zpětně, tak to, že na mě čekali, bylo asi nějaké znamení, že v soutěži mám být a mám se zúčastnit. 

Finálové kolo soutěže Sestra sympatie se uskutečnilo v rámci 11. reprezentačního plesu sester – Sestry na sál! na pražském Žofíně. Cílem této soutěže je zviditelnění mimořádně náročné, zodpovědné a záslužné práce všeobecných sester a poděkování za ni. 

Foto: archiv Kateřiny Petulové

Když už jste v soutěži byla a proplouvala do užšího výběru, napadlo Vás, že by z toho mohl být až takový úspěch?
Já vůbec nečekala, že bych mohla vyhrát. Když jsem zjistila, že jsem ve finále, tak jsem měla radost z toho, že se aspoň zúčastním plesu na Žofíně. Když začali vyhlašovat třetí místo, tak jsem v sobě začala živit takovou jiskřičku naděje a říkala jsem si, že by bylo hezké, kdybych měla to štěstí a opravdu se umístila na třetím místě. Ale vyhlásili jinou sestřičku a já jsem si říkala, že to nevadí, že jsem se alespoň zúčastnila. Při vyhlášení druhého místa stál porotce přede mnou a já viděla kartičku se jménem, takže jsem věděla, že druhá nebudu. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že mě vyhlásí na prvním místě. Navíc jsem začátek přeslechla a uslyšela jsem až své příjmení. V ten moment mi vyhrkly slzy a byla jsem strašně překvapená a dojatá. Kolegyňkám jsem zpětně hrozně vděčná za to, že mě do soutěže přihlásily. Já sama bych se nikdy nepřihlásila, protože takové sebevědomí nemám. Ony mi daly šanci se zúčastnit a ještě se mi poštěstilo i vyhrát.

Prozraďte nám, co vlastně takové finále soutěže Sestra sympatie obnáší? Lidé mají většinou představu o tom, co obnáší nejrůznější soutěže krásy, tohle je přece jen něco jiného…
Hodnotí se jen a pouze sympatie. My jsme se týden před plesem potkali na meetingu, jehož součástí byla večeře s porotci. Oni dostali archy k bodování a vedli s námi kratičké rozhovory. Následně na plese měla každá soutěžící přiděleného jednoho porotce, a ten jí položil otázku, kterou předem neznala. Z toho jsem měla trošku strach, že se zakoktám a nebudu vědět, co říct, ale zvládla jsem to. V průběhu večera byla i promenáda ve zdravotnickém oblečení, které jsme dostali přidělené. Na mě vyšla taková oranžová, která se mi moc nelíbila. Barevně mi to zkrátka neladilo k profesi sestry, tak jsem byla trošku smutná, že mám jít zrovna v tomhle. Ale holky mi pak říkaly, že tím, jak jsem byla úplně jiná, tak jsem vyčnívala a možná i to zapůsobilo (smích). Takže samotný finálový večer spočíval vlastně v promenádě ve zdravotnickém oblečení a zodpovězení jedné otázky. Pak už jsme se převlékly do společenských šatů a čekalo nás vyhlášení.

Bylo v soutěži něco, co by Vás vyloženě překvapilo nebo zaskočilo?
Líbilo se mi, že v soutěži nebyla žádná rivalita. S děvčaty jsme se v rámci soutěže všechny podporovaly, byla tam taková příjemná atmosféra. A hrozně se mi líbilo, že ještě před samotným vyhlášením výsledků každá finalistka dostala řetízek s andílkem a náušnice. To bylo pěkné gesto a říkala jsem si, že i kdybych se neumístila, tak budu mít už navždy hezkou vzpomínku na finálový večer.

Co pro Vás osobně znamená vítězná korunka Sestry sympatie? A co na to říkali doma?
Rodina mě podporovala od samého začátku, všichni žhavili telefony a posílali esemesky, abych postoupila v soutěži co nejdál (smích). A hlavně teď po soutěži cítím strašnou podporu, to jsem nikdy nevěřila, že by mi úspěch přálo tolik lidí. Od víkendu, kdy se informace o výhře objevila na webu a facebooku fakultky, tak od té doby mi pořád chodí strašně moc gratulací, tak to mě dojímá. Já jsem za ten titul hrozně vděčná, ale hlavně jsem ráda, že se díky této soutěži povolání zdravotní sestry trošku více prezentuje veřejnosti. Není to jednoduchá práce a myslím si, že mnohdy i hodně neoceněná. My zdravotní sestry to máme opravdu těžké, obzvlášť, když pracujeme na takových odděleních, jako já.

"Po návratu do práce jsem si z kolegyněk chtěla udělat legraci, že přijdu s korunkou. Naopak překvapily ony mě, jaké pro mě měly připravené krásné uvítání."

Foto: Jan Procházka

Vy pracujete na Hemato-onkologické klinice, před narozením dcery jste pracovala na Onkologické klinice. To jsou obě pracoviště, která nepatří zrovna k nejveselejším, s ohledem na diagnózy, se kterými se pacienti musí vyrovnávat. Proč jste si vybrala, že budete pracovat zrovna tady?
Já jsem původně vůbec na takové oddělení nechtěla. Když jsem chtěla nastoupit do Fakultní nemocnice, tak byl zrovna stop stav a nepřijímali žádné zdravotní sestry. Asi po půl roce se mi ozvali, že by pro mě měli dvě pracovní místa. Buď na operačních sálech jako instrumentářku nebo na onkologii. Okamžitě jsem si říkala, že onkologickou kliniku asi nezvládnu, že to bude smutné prostředí, ale na druhou stranu jsem věděla, že práce na sálech není pro mě. Já potřebuju být v kontaktu s lidmi, povídat si s nimi, což při operaci nemůžete. Tak jsem se rozhodla jít na onkologii a říkala jsem si, že když se naskytne něco jiného, tak bych přestoupila. Ale byl tam naprosto skvělý kolektiv a na práci jsem si jakž takž zvykla a už jsem pak ani nechtěla jít jinam. Po mateřské jsem se na krátkou dobu na onkologii ještě vrátila, ale už jsem cítila, že bych potřebovala změnu. Přeci jen s ohledem na častá úmrtí pacientů to bylo opravdu hodně psychicky náročné. Nastoupila jsem tedy na hemato-onkologii, kde jsem maximálně spokojená. Samozřejmě je to tady taky náročné, pacienti jsou zde poměrně dlouhou dobu, klidně i měsíc a déle, ale nemáme zde tolik úmrtí. 

Jak se Vám daří si zachovat profesionální odstup? Přeci jen s pacienty trávíte hodně času, sama říkáte, že jsou zde třeba i měsíc, tak si k nim asi vytváříte i nějaký vztah.. Jak to zvládáte?
Někdy je to opravdu těžké, protože ač si ten odstup chce člověk zachovat, tak přeci jen tím, jak jsou zde pacienti dlouho, tak to kolikrát nejde. Vy o nich víte třeba i více věcí, než o svých známých a naopak pacienti ví o vás také hodně, protože jsme s nimi hodně v kontaktu. Někdy je to těžké a náročné, ale naštěstí jsme tady super kolektiv, takže se navzájem podporujeme a když nás něco tíží nebo se některý pacient zhorší, tak to s děvčaty probereme. Navíc se vídáme i mimo práci, chodíme třeba na výlety nebo na bowling, takže je super, že si i společně oddechneme, pobavíme se a přijdeme na jiné myšlenky.

To jsem se právě chtěla zeptat, jak po takových náročných směnách dočerpáváte energii?
Já osobně mám hodně koníčků. Chodím cvičit, teď jsme s děvčaty z práce objevily otužování, loni jsme začaly a snažíme se chodit pravidelně. Je to skvělá aktivita, protože při ní člověk také na chvilku vypne hlavu. Ráda i běhám, to mě vždycky přivede na jiné myšlenky. Běhám dokonce i půlmaratony, tady v Olomouci jsem ho běžela opakovaně. Naštěstí nemám vysoké ego a nepotřebuju si něco dokazovat, takže já ho nikdy neběžím na čas, ale jdu si ho zaběhnout s tím, že si to chci užít.

Co byste závěrem vzkázala sestřičkám, které by se o titul Sestry sympatie ucházely v příštím roce?
Pokud si některé sestřičky myslí, že mají kolegyňku, která by si to opravdu zasloužila, tak ať neváhají a přihlásí ji. Vždycky je šance a je to opravdu skvělý zážitek. Jednoznačně to doporučuju. Na to, jak jsem vůbec nechtěla a v průběhu soutěže jsem jim několikrát říkala "Holky, co jste mi to udělaly", i před Žofínem jsem si říkala, do čeho jsem se to nechala uvrtat, tak teď zpětně jsem hrozně ráda, že to udělaly. A jsem jim za to moc vděčná.