Františku, jak ses dostal k vaření?
Že budu kuchařem, jsem tak nějak věděl již od 6. třídy. Nebavila mě jídla ze školní jídelny, tak jsem po vyučování často běžel domů a dělal si oběd sám. Základem byly špagety, rajčata a eidam, ale mě to už tehdy bavilo a občas jsem přibral i některého z kamarádů, kterému zrovna nesedla nabídka jídelny. Logicky jsem se pak přihlásil na hotelovou školu, která mě definitivně nasměrovala do gastronomie. Ale nebylo to jen o škole. Každé prázdniny jsem šel makat někam do restaurace a již za studií jsem se dostal na půlroční stáž na řecký poloostrov Chalkidiki. To byl docela nářez – připravovat tuny jídla do hotelového bufetu. Ale naučil jsem se pracovat kromě jiného s masem a rybami.

Kam jsi se vydal po škole?
S kamarádem Lukášem Vrbou (nyní manažer pro gastronomii skupiny Lobster Group) jsme se tehdy vykašlali na prázdniny a rovnou se přestěhovali do Prahy, abychom mohli hned nastoupit do provozu a ukázat Pražákům, co umí kluci z Moravy. Prošli jsme několik vyhlášených podniků a já nakonec zakotvil ve skupině Ambiente, která už tehdy byla lídrem gastro trhu v Česku. V restauraci Pizza Nuova jsem dostal tu správnou školu od šéfů z Itálie, naučil jsem se dělat pastu, omáčky, náplně do těstovin a zjistil, že existuje neapolská pizza. Té jsem naprosto propadl a od té doby mě provází mým celým profesním životem.

To zní přímo osudově. Co tě na právě na tomto jídle tak nadchlo?
To pochopíš jedině tehdy, když navštívíš Itálii a nejlépe přímo Neapol. Pro jeho obyvatele to není jen kus těsta potřený majdou z rajčat a posypaný druhořadým sýrem. V Neapoli pizza ztělesňuje staleté tradice, styl života, pohodu, rodinné a sousedské vztahy. Suroviny jsou velmi kvalitní a pocházejí z nejbližšího okolí města. Pizzaolo (pizař) je velmi vážené povolání, které se dědí z otce na syna. Často v tamních podnicích vidíš, že děda zakládá těsto, otec peče pizzu a syn už se zaučuje a připravuje ingredience. V nejlepších pizzeriích budeš čekat na jídlo klidně v půlhodinové frontě a nikdo nenadává, že by ho to nějak štvalo. Neapolská pizza je zapsaná v dědictví UNESCO. I proto jsou na ni Italové tak hrdí.

Pracoval jsi v prestižním pražském podniku, s mistry svého oboru, na kuchyni, která tě bavila. Co tě přimělo vrátit se zpět na Moravu?
Je pravda, že pracovně to bylo super a nic mi nedalo tolik, co léta v Praze. Musím se ale přiznat, že život ve velkoměstě není nic pro mě. Když můj táta přišel s nabídkou, že bychom založili restauraci v rodném Zábřehu a já se mohl věnovat milované italské kuchyni, šel jsem do toho. První, co jsme udělali, byla objednávka pravé neapolské pece na pečení pizzy. Každý kus je mistrovské dílo a jen z této pece na dřevo chutná pizza nejlépe. Tak jsem ve čtyřiadvaceti letech začal šéfovat podniku, který si za několik let vybudoval v regionu docela slušné jméno.

Teď jsi šéfkuchařem v Lobsteru, co to obnáší?
Snažím se držet toho, co jsem se naučil v Itálii – jednoduchá jídla, kvalitní suroviny, dodržení receptur. Spoustu ingrediencí – olej, rajčata, mouky, mozzarellu, uzeniny, tuňáka - vozíme z Itálie, pastu a omáčky si připravujeme sami. Máme také kvalitní dodavatele stařeného hovězího masa a ryb. To vše společně s pizzou tvoří základ naší kuchyně. Čtyřikrát za rok měníme jídelní lístek, abychom hostům představili italské regiony prostřednictvím typických jídel. Občas děláme tematické akce zaměřené třeba na steaky nebo plody moře. Od července vypouštíme z poledních menu česká jídla a nahrazujeme je italskými. Málokdo ví, že Italové milují takzvané hotovky stejně jako Češi. Akorát je pro ně – s nadsázkou řečeno - guláš ragú nebo řízek cotolleta alla milanese.

A co ta pizza pec z Neapole, ta zůstala v Zábřehu?
Původně jsem ji chtěl prodat. Když jsem si vzpomněl, jak jsme ji ve starém domě celý den dostávali zdvižkou do prvního patra restaurace, moc se mi nechtělo ji někam převážet. Nakonec se ale, jako moje životní družka, odstěhovala se mnou do Olomouce. A minulý rok našla nové originální uplatnění. Je pevnou součástí jediného pizza trucku v Česku, který o víkendech objíždí akce a festivaly a od úterý do čtvrtka nabízí neapolskou pizzu nedaleko olomouckého bazénu a dopravního hřiště v areálu fotbalové Sigmy.

Co si představíš, když se řekne pravá Itálie?
Vynikající pizza, domácí těstoviny, čerstvé mořské plody, kvalitní rajčata, sýry, antipasti, marinované věci, zelenina. Itálie je naprosto geniální, třeba francouzská kuchyně nemá takovou lehkost. Italové prostě mají takovou mentalitu – nestresují se, milují jídlo, děti, kávu, a velké rodinné večeře u obřího stolu. To mám moc rád i já.

Když se ohlédneš za těmi rušnými lety v kuchyni, baví tě ještě vaření?
Já vaření miluju pořád, mám rád ten tlak, když musíš připravit v jeden moment spoustu jídel, to horko, které ke kuchyni neodmyslitelně patří. To mě pořád naplňuje, stejně jako to, když tě lidé za dobré jídlo ocení. Samozřejmě na druhou stranu potřebuji vypnout a naostřit pilu – třeba aktivitami s rodinou, na tenise, hokeji, u práce na zahradě, nebo vařením doma, protože mě to prostě baví pořád.☺