Na rozhovor s kapelou J.A.R., která minulou středu v olomouckém Účku společně se stovkami Hanáků oslavila své dvacetiny, jsem se opravdu pečlivě připravovala. To, že otázky zůstaly v redakci na stole, mi došlo v tu chvíli, kdy jsem na baru podávala ruku jednomu ze zakládajících členů této funky mašiny, Oto Klempířovi. Docela jsem ho tím pobavila. A on mě taky. A vůbec, kdo nebyl na listopadově JARním koncertě, udělal chybu, milo bylo!

V Olomouci slavíte dvacáté výročí kapely. Vzpomínáš si, co jsi dělal před dvaceti lety?
To bylo období, kdy jsem se poprvé setkal s funky a pomalu k němu začal směřovat od svého předchozího jazzového období. To bylo po té pracovní stránce…

A ta osobní?
Tak to snad ani nemůžu říct!

Vzpomínáš si i na svoje vlastní dvacetiny?
Matně, bylo to za dob mých studií… Ale nic konkrétnějšího si z nich samozřejmě nepamatuju…

Nemáte po tak dlouhé době v kapele ponorkovou nemoc?
Vůbec ne. Hádáme se sice pořád, kdykoli se vidíme, ale je to asi nějaká zvláštní chemie, která nás spojuje. Jinak bysme to spolu asi nevydrželi.

S kým z kapely si nejlíp rozumíš?
S Vrtulníkem. (Michaelem Viktoříkem, pozn. red.)

Proč?
Znám ho nejdýl…

Co pro tebe znamenají peníze?
Ježiš! To říkám nadšeně, né takový to: no jééžiš… Když máš peníze je to… Wow… Je to super!

Sláva?
Necítím se slavný. Moje sláva začíná v Hodníně a končí u Aše. Lidi mě poznávají na ulici, ale nijak to nehrotíme…

Úspěch?
Ego.

A to je otázka spíše mužů, nebo žen?
Asi obojího. Každý člověk potřebuje hýčkat svoje ego, není to jen o partě postarších chlapů, kteří někde hrají nebo zpívají. Ego si potřebují hýčkat i ženský. Všimni si, kolik je zpěvaček, hereček, modelek…

Připadá mi, že většina modelek funguje právě tak, že zvedá ego chlapům.
… i jejich vlastní. Ony to potřebujou. Modelky jsou blbý…

Co pro tebe znamená žena?
Zázrak.

Muž?
Zázrak. Ale všimni si, že to už neříkám tak přesvědčivě…

Čemu věříš?
Těžká otázka… Řeknu to takhle: Celej den funguju v systému určitých touch pointů. Ráno je prvním z nich kartáček na zuby. V tu chvíli věřím kartáčku na zuby. Pak froté ručníku. Ten používám místo hřebenu. Hřebenu nevěřím. Telefonu v kanceláři ano. Rodině. Posteli… A tak je to celej den…

Kde bys chtěl být za dvacet let?
V pohodě.

A konkrétně? Postarší pán v domku se zahradou?
To už jsem teď. Takže ještě starší pán, ideálně ve stejným domku, se stejnýma lidma…