Hanu Vyroubalovou provází hudba od útlého dětství a ona sama zasvětila zpěvu a práci s dětmi téměř všechen svůj volný čas. V Olomouci v průběhu let vybudovala celou sborovou komunitu od tříletých dětí až po dospělé ženy. V rozhovoru přibližuje, jak těžké je v době sociálních sítí udržet dětskou pozornost, na co s láskou vzpomíná ze svých hudebních začátků a proč věří, že zážitky se sborem děti obohatí už napořád.

Vy jste se snad pro sbor narodila. Jestli se nepletu, ve sboru zpíváte zhruba od pěti let a v tomto prostředí se pohybujete dodnes…
Je to tak. Zpívat mě naučila babička z Valašska, kam jsme jezdívali na prázdniny. A jak jsem se dostala do sboru? Pamatuju si, že svůj úplně první konkurz jsem dělala na autobusové zastávce. (smích) Přes zahradu jsme měli za souseda pana Karla Klimeše, sbormistra Campanelly. Potkali jsme ho na zastávce a maminka mu řekla: "Ona pořád zpívá, nechtěl byste si ji poslechnout?" Zazpívala jsem tenkrát strašně vysokým hlasem a on mě přijal. Protože ale sbor v tu dobu už předával svému synovi, Jiřímu Klimešovi, začala jsem chodit přímo k němu. Z oddělení těch nejmenších, Berunek, jsem se postupně dostala až do Campanelly, se kterou jsme v době, kdy tu bylo všechno zakázané, hodně jezdili do světa a projeli celou západní Evropu.

Jak vás éra pod Jiřím Klimešem ovlivnila pro váš další život?
Sborové prostředí mě nesmírně formovalo. Měli jsme tam skvělou partu holek, s některými se vídám dodnes. Pan Klimeš byl velmi přísný, to je o něm známé, ale naučil nás obrovské disciplíně. U něj nešlo nic obelhat. Byli jsme možná až moc disciplinovaní, ale do života mi to dalo strašně moc. Když jsem pak studovala střední pedagogickou školu, pan Klimeš mě oslovil, jestli nechci pomáhat u nejmenšího pěveckého sboru - Berunek. Tam jsem sice nepracovala jako sbormistryně, jen jsem pomáhala, ale už tehdy jsem si v duchu říkala, že bych jednou chtěla mít svůj vlastní pěvecký sbor.

Na pedagogické fakultě jste studovala učitelství pro 1. stupeň se specializací na hudební výchovu. Byla to pro vás jednoznačná volba? 
Hudbou jsem byla ovlivněná hodně, ale úplně jednoznačné to nebylo. První rok jsem se hlásila na kombinaci dějepis a hudební výchova. Nedostala jsem se, takže jsem rok pracovala jako vychovatelka ve škole. Druhý rok jsem to zkusila na učitelství pro 1. stupeň se specializací na hudební výchovu. A nakonec jsem za to vlastně byla ráda. Jak se říká – všechno zlé je pro něco dobré. Mám totiž nesmírně ráda práci s menšími dětmi. A vlastně se mi to potvrzuje i dnes. Když mám někdy pocit, že už mám sborů moc a docházejí mi síly, říkám si, že by bylo jednodušší nechat si jen starší Andromedu a dospělou Kassiopeu. Jenže pak si uvědomím, jak moc miluju tu dětskou bezprostřednost a upřímnost. A vím, že kdybych ty nejmenší pustila, bylo by mi po nich smutno…

Během studia vysoké školy jste se rozhodla založit svůj vlastní sbor...
Jak jsem říkala, založit sbor byl můj sen. Jako studentka jsem začala chodit na brigádu do občanského sdružení pro volný čas dětí a mládeže na Čajkovského ulici. Založili ho Jaroslav Bokůvka a Tomáš Dohnal, učitelé Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého – z jejich jmen vznikla zkratka BoDo. O prázdninách jsem pomáhala s příměstskými tábory a napadlo mě se zeptat, jestli bych pod jejich sdružením nemohla založit sbor. Setkalo se to s pochopením, tak jsem vyhlásila konkurz, obcházela školy a vzala kohokoliv, kdo chtěl zpívat. Jenže v restituci sdružení přišlo o budovu, zakladatelé Bokůvka a Dohnal ze spolku odešli a já jsem se nechtěně stala předsedkyní sdružení, aby to celé nezaniklo. Našla jsem nové prostory v budově Žerotín naproti dominikánskému kostelu, kde sídlí i Campanella a kde jsem jako dítě celá léta zpívala. Od té doby zkoušíme tam.

Jak se z jednoho sboru stala celá skupina sborů od nejmenších po dospělé?
Sbory se postupně začaly rozšiřovat. Přicházeli sourozenci dětí a maminky s menšími dětmi, takže bylo potřeba zakládat další sbory. Založila jsem tedy Alenášek pro předškoláčky. A na druhé straně děti, které u mě začínaly v pěti letech, dospěly do osmnácti a nechtěly končit. Jenže už to nebyl dětský sbor, tak jsem pro ně založila dívčí sbor Kassiopea. Teď v říjnu to bylo přesně 20 let od založení Kassiopey a velká část původních děvčat se mnou zpívá dodnes. Dnes už je jim kolem čtyřiceti let, mají podobně staré děti jako já, mnohé z nich už k nám chodí také zpívat. Je úžasné, jak spolu vlastně pořád rosteme, známe své rodiny, starosti i radosti.

Kolik sborů dnes pod BoDo centrem najdeme?
Když to vezmu od nejmladších: úplně nejmenší jsou Hvězdičky pro děti od 3 do 4 let. Pak je Alenášek pro předškoláky. Dále Polárka pro první a druhou třídu. Následuje Music BoDo pro mladší školní věk, koncertní sbor Andromeda a nakonec dospělá Kassiopea. Je toho opravdu hodně. Pamatuju si, že název "Music BoDo" vymyslela kdysi v anketě mezi dětmi holčička Eliška. A když se Music BoDo rozrostlo na starší a mladší, přejmenovali jsme starší skupinu na Andromedu. Tento sbor měl slavnostní "křest" na koncertě v Redutě. Já sama dnes přímo vedu tři sbory – Music BoDo, Andromedu a Kassiopeu. Nejmladší děti jsem předala kolegyním, svým bývalým zpěvačkám, protože při zaměstnání už nebylo možné vést všechny sbory.

S jakou vizí jste k vedení sborů vstupovala a jak se v průběhu let proměnila?
Chtěla jsem to pojmout trošku jinak, než jak jsem to zažila u pana Klimeše. Chtěla jsem, aby to pro děti bylo hravější, méně přísné a méně stresující. Aby se ve sboru necítily pod tlakem, ale zároveň měly pěveckou i technickou úroveň. Do mých plánů patřilo pořádání koncertů, zájezdů, dělaly se výměnné pobyty po Česku. Fungovalo to velmi dobře a dětí postupně přibývalo, menší děti získávaly stále více pěveckých zkušeností a nám se začalo dařit tak, že jsme kromě domácích začali zkoušet i zahraniční festivaly. 

Co z přístupu Jiřího Klimeše naopak dodnes uplatňujete?
Určitě disciplínu a kolektivní zodpovědnost. Bez té to opravdu nejde. Pan sbormistr to měl ve své době možná trochu jednodušší. Tehdy toho děti na výběr tolik neměly – byl balet, nějaký sport, hudebka nebo sbor. Dnes je nabídka kroužků obrovská a děti si opravdu mohou vybrat z nejrůznějších aktivit, což je samozřejmě dobře. Na druhou stranu se tím jejich zájmy více rozptylují. Já se je snažím učit děti řádu a pravidlům, stejně jako pan Klimeš. Když už se pro něco rozhodnou, nemůžou to dělat napůl. Odnesla jsem si od něj také spoustu pěveckých a technických návyků, rozezpívávám děti podobně, jak rozezpívával on nás. A pak v dětech pěstuju sborového ducha, vědomí, že jsme kolektiv, který jde společně za jedním cílem.

Když k vám dítě přijde do sboru, musí umět hned zpívat?
U těch nejmenších, tříletých a čtyřletých dětí, to vůbec není to nejdůležitější. Často přijdou na konkurz, stydí se a nakonec ani nezazpívají. (smích) Proto jim nabízíme možnost přijít si nejdřív zkusit zkoušky, zazpívat si v kolektivu a pak se uvidí. Zkoušky pro tak malé děti musí být hlavně hravé – děláme rytmická cvičení, hrajeme si, hodně se hýbeme a postupně v nich budujeme vztah k hudbě. Naším cílem je, aby děti ze zkoušky odcházely s pocitem: "To bylo super, já chci přijít znovu!" V tomhle věku se totiž teprve ukazuje, jaký mají ke zpívání a k hudbě vztah. Když pak děti přecházejí z Polárky do staršího Music BoDo, už je potřeba malé přezpívání. Dítě by mělo mít hudební sluch a dokázat čistě zazpívat písničku. Nemusí mít krásný nebo výrazný hlas, ale musí umět intonovat.

Jaké nečekané momenty jste se sbory na soutěžích zažili?
Těch bylo za ty roky docela dost. (smích) Třeba v roce 2024 na soutěži Petra Ebena v Praze jsme se úplně nečekaně dostali do Grand Prix. Pravidla byla taková, že sbor měl zazpívat jednu soutěžní skladbu a jednu z nesoutěžního repertoáru. Jenže my jsme nic nesoutěžního připraveného neměli. Tak jsme narychlo na chodbě zavzpomínali na jednu starší píseň, zazpívali… a vyhráli. A pak loni na mezinárodní soutěži Praha Cantat vyhrál český sbor snad po třiadvaceti letech. Když vyhlašovali vítěze, seděla jsem na pódiu a měla jsem úplně jiné favority. A najednou zaznělo: "Andromeda". Fotograf tehdy zachytil můj obličej v naprostém šoku. (smích) Myslím, že ta fotka se ani nedala publikovat. Letos ve Vídni, na festivalu Summa Cum Laude v Musikvereinu, jsme získali nejvyšší hodnocení. Po našem vystoupení vstal jeden z porotců. Byl tak dojatý, že chvíli nemohl mluvit, skoro plakal, a pak ze sebe dostal jen: "Vy zpíváte rádi, že?" A to pro nás byla nádherná satisfakce. Právě tohle je podle mě naše velká devíza. Naše děti mají neskutečný výraz a energii a je na nich vidět, že je zpívání opravdu baví. Teď mi část téhle generace odmaturovala, ale část dětí pokračuje i na vysoké škole. A z mladšího sboru k nám teď přichází asi deset šikovných čerstvých šesťáků. Chvíli samozřejmě potrvá, než se společně dostaneme k náročnějšímu repertoáru, ale děti se většinou v novém sboru adaptují překvapivě rychle.

V loňském roce jste s Andromedou absolvovali turné do Mexika. Jak náročné to bylo zorganizovat?
To byl pro nás obrovský přelom. Do té doby jsme byli se sborem nejdál na šest dní v Německu, takže Mexiko pro nás byla úplně nová zkušenost. Hodně nám pomohla naše kamarádka, která žije v Brémách. Díky ní jsme se seznámili s Arturem, sbormistrem z Mexika, který nám pak výrazně pomohl i s organizací a realizací celé cesty. Nejdříve jsme letěli na festival do Tlaxcaly, kde jsme strávili několik dní, a potom jsme se přesunuli do Cuernavacy na festival, který pořádal právě Arturo. Samotná příprava byla ale opravdu náročná. Přece jen jsme do té doby neměli s tak velkými zahraničními festivaly zkušenosti. Bylo potřeba řešit očkování, pojištění, letenky, ubytování a spoustu dalších věcí. A samozřejmě – Mexiko je přece jen přes půl světa. Někteří rodiče proto své děti nakonec nepustili, protože měli strach. A tomu úplně rozumím. Obrovský byl samozřejmě i rozpočet celé cesty. Bez grantů, podpory města a kraje a také sponzorů by se nám to nikdy nepodařilo. A velké poděkování patří i mým kamarádkám a manažerkám sboru, které se na organizaci podílely a bez kterých by to prostě nešlo. Ale jsem nesmírně ráda, že jsme do toho šli a že se nám všechno podařilo zorganizovat. Protože to byl opravdu neskutečný zážitek. Pro děti i pro nás. Prostě životní zážitek.

Jaké nejsilnější zážitky jste si z Mexika přivezli?
Mexiko je nádherná, barevná a exotická země. Kromě samotné účasti na festivalu jsme jezdili také do různých komunit, kde nám domlouvali koncerty. A právě tyhle návštěvy pro nás byly možná jedny z nejsilnějších zážitků. Byli jsme třeba v jedné škole, kde nám místní děti připravily nádherné přivítání. Zpívaly nám, psaly našim dětem osobní dopisy a každá třída si pro nás připravila nějaké divadlo nebo písničku. Potom jsme samozřejmě zazpívali my jim. Po koncertě si děti od našich zpěváků nechávaly podepisovat památníčky a chtěly jim dát něco na památku. Jenže vlastně neměly co. Tak jim daly třeba sponku do vlasů nebo nějakou drobnost, kterou měly u sebe. Bylo to neuvěřitelně dojemné. A myslím, že právě v takových chvílích si i naše děti uvědomily, jak dobře se u nás máme a jaké máme možnosti. Silný zážitek máme také z Mexico City, kde jsme koncertovali na české ambasádě pro Čechy žijící v Mexiku. Pan velvyslanec nám potom doporučil, ať se jdeme podívat na třídu prezidenta Masaryka, která patří k nejdražším částem města. Samozřejmě jsme tam hledali sochu našeho prvního prezidenta. A když jsme ji našli, úplně spontánně jsme se u ní postavili a zazpívali Ach synku, synku. To byl opravdu silný moment. Všichni jsme byli dojatí. A přesně takové chvíle si člověk z podobné cesty pamatuje nejvíc. Těch zážitků bylo samozřejmě mnohem víc a dodnes na ně všichni moc rádi vzpomínáme.

Jak taková cesta stmelí kolektiv?
Opravdu skvěle. My jsme byli po celou dobu neuvěřitelně kompaktní a děti byly naprosto vzorné. Už před odletem jsme si nastavili jedno pravidlo – každý z těch nejstarších měl na starost jednoho z nejmladších. Ať jsme byli kdekoliv, ti starší vždycky věděli, kde jsou jejich "parťáci" a měli za ně tak trochu zodpovědnost. Když jsme byli třeba v hotelu v Tlaxcale, která je opravdu bezpečná, mohly se děti jít samy projít nebo si něco koupit. Ale vždycky musely napsat do naší WhatsApp skupiny, kdo odchází, kam jde a kdy se vrátí, abychom měli přehled. A opravdu to všechno šlapalo jako hodinky. A co bylo možná ještě důležitější, byla atmosféra mezi dětmi. Ta byla neskutečná. Třeba po jednom koncertě v kostele, který měl obrovský ú spěch, vyšly děti ven a úplně spontánně se všechny začaly objímat radostí. To bylo strašně krásné. A právě tyhle momenty jsou strašně důležité. Protože sbor není jen o tom, jak dobře děti zazpívají. Je i o tom, jak spolu dokážou fungovat, jak se podporují a jakou mají mezi sebou atmosféru. A přesně o to mi jde – aby byl sbor nejen dobře zpívající, ale také dobrá parta.

Vy už jste zmínila, že v dnešní době mají děti spoustu různých aktivit, navíc je doba sociálních sítí, smartphonů a počítačů… Jak se vám daří hledat nové talenty a jak těžké je v dnešní době děti přesvědčit, aby si ten čas na zpívání našly a vydržely u něj?
To je dobrá otázka, protože, jak sama říkáte, žijeme v době sociálních sítí a dnešní děti už mají zkrátka jinak nastavené vnímání. A je to pro nás určitě energeticky náročnější. U těch starších, když děláme náročnější repertoár, to samozřejmě není žádná legrace. Úplně chápu, že je někdy nebaví pořád dokola opakovat jednu část skladby. Na druhou stranu už si dokážou samy vysvětlit, proč to děláme. Řeknou si: "Teď budu makat, ale potom pojedeme na zájezd, budeme mít zážitky a bude to stát za to." Už umí vidět ten cíl. U mladších dětí, zhruba od osmi do jedenácti let, je to trochu jiné. Tam musím pořád vymýšlet nějaké srandičky, vtípky, hrátky s písničkami a hodně střídat činnosti. Děti jsou dnes zvyklé na videa, kde se během pár vteřin pořád něco mění, a podvědomě pak podobnou dynamiku očekávají i na zkoušce. Takže jednoduché to úplně není. Pro mě je to určitě energeticky náročnější, protože musím mnohem víc přemýšlet, jak děti zaujmout, aby u toho vydržely a zároveň si ze zkoušky něco odnesly. A co se týká nabírání nových dětí, tak každý rok v září děláme konkurzy. Některé děti přijdou na základě toho, že už náš sbor znají, jiné nám doporučí kamarádi nebo rodiče. A pak samozřejmě záleží na tom, jestli si společně sedneme a jestli dítě zpívání opravdu baví. Velkou motivací pro děti je i naše dlouholetá spolupráce s Moravským divadlem, čehož si nesmírně vážíme. Některé naše děti díky sboru dostávají příležitost vystupovat i v Moravském divadle. Účinkují v muzikálu Evita, zpívaly v Jeníčkovi a Mařence nebo v Carmen a poznávají divadelní zákulisí. A to jsou podle mě zážitky opravdu k nezaplacení. Já jsem si sama divadelní zákulisí poznala už pod panem Klimešem v Jakubínovi. A když nás před několika lety oslovili s nabídkou spolupráce s divadlem, byla jsem strašně šťastná, že můžeme něco takového dopřát i našim dětem.

Už jste několikrát zmínila, že sbory vyžadují hodně energie, sama navíc máte ještě jinou práci na plný úvazek. Najdete si vůbec čas sama na sebe? Jak třeba dobíjíte energii?
Já mám vlastně kromě práce a sboru ještě další aktivity, které mě neskutečně baví. Už od studentských let jsem zpívala v kapele, to už dnes trochu ustalo, ale před dvěma lety jsem založila kapelu Hanka – Hanka band, hrajeme skladby Hany Zagorové. A musím říct, že mě to opravdu baví a zároveň i dobíjí. Její písničky mám moc ráda, hlavně pro jejich krásné melodie a hezké texty. Do toho ještě s mužem a dcerami děláme takový zábavný program pro rodiče s dětmi, který se jmenuje Štěstí. Takže těch aktivit je vlastně opravdu hodně. Bez podpory rodiny, mého muže a mých kamarádek – účetní Martinky a manažerek Janičky a Martinky by to v této podobě určitě nemohlo fungovat. Občas se sama sebe ptám, jestli bych neměla trochu zvolnit. (smích) Na druhou stranu si říkám, že život žiju opravdu naplno, a že to za to stojí.

Co byste sborům i sobě přála do budoucna?
Já bych si přála, aby mě děti měly celou. Momentálně je mým snem mít sbor na plný úvazek. Není to ale tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, takže uvidíme, jak to dopadne. A hlavně bych našim dětem přála, aby u zpívání vydržely a aby je to pořád bavilo. Protože když člověk projde sborovým životem, může si z něj odnést lásku k hudbě na celý život. Přála bych jim, aby si ze sboru odnesly nejen to, co se naučí, ale také vzpomínky, přátelství a společné zážitky. Aby si jednou, až budou dospělé, řekly: "Tohle bylo krásné období mého života." A pokud si děti tohle odnesou do života, tak pro mě má tahle práce opravdu smysl.