Tentokrát se na dalším dílu podílel celý tým. Sešli jsme se u piva a podle toho celý rozhovor i vypadá: jednotliví členové i trenér se otevřeně rozpovídali o svých zážitcích v půli přípravy. Do startu zbývá 38 dnů, my máme na kontě vzdálenost Olomouc - Berlín a řešíme spoustu zásadních věcí. Třeba jak rychle běhat, abyste utekli komárům.

Podobný rozhovor jsem ještě nedělal. Otázky jsem totiž nejen pokládal, ale zároveň na ně i odpovídal. Prostředí útulné pivnice vytvořilo k setkání takřka profesionálních atletů důstojnou kulisu a na textu je to znát. Přepisovat z diktafonu konverzaci nad přibývajícími čárkami na účtence byl též zajímavý zážitek. Sešli jsme se ale jen ve čtyřech, Jan Strojil tak dlouho uspával dítě, aby mohl vyrazit, až uspal i sebe. Na otázky proto odpověděl dodatečně mailem. Ale nevadí. I tak je to zajímavý dokument.

Jste zhruba v půlce. Jsou za vámi dva měsíce tréninku. Jak se cítíte?
Daniela Holá: Já se cítím perfektně. Přestala jsem cvičit, protože mě to potom hodně unavovalo. Teď už chodím jenom běhat, když si dám těch devět kilometrů, je to pohoda. Teď bych chtěla začít běhat delší trasy.
Tereza Kolečkářová: Abych byla upřímná, mně se teď běhá čím dál hůř. Po dvanácti hodinách v práci mě bolí nohy, jsem naštvaná, ale moc to nejde. Když třeba dělám tři dny v kuse, tak potom musím aspoň dva dny odpočívat, abych vůbec mohla jít běhat. Vím, že si zvyknu, ale chvíli to ještě potrvá.
Jan Procházka: Taky se cítím dobře. Sice jsem přibral šest kilo, ale prý jsou to svaly, které jsem předtím neměl, takže dobrý.
Jan Strojil: Já se cítím mnohem lépe. Objektivně vidím, že běhám místo šesti kilometrů pravidelně dvanáct a zrychluji.

Absolvovali jste mimo jiné přednášku o správné výživě. Řídíte se tím, co jste se dozvěděli?
Daniela Holá: Poznám na sobě, když jím dobré a zdravé věci, tak se mi pak běhá líp i druhý den. I rychleji.
Tereza Kolečkářová: Já po běhání nemám vůbec hlad. Jsem tak nastartovaná, že jsem schopná jíst třeba jen jednou denně.
Aleš Jakubec: To zase ale taky není moc dobré…
Daniela Holá: Já teda mám hlad pořád…
Tereza Kolečkářová: Já jsem jídelníček ale nijak neupravovala. Ovoce a zeleninu jsem třeba jedla vždycky. Jen teď moc nemusím maso, ale to není kvůli běhání, to přišlo samo. Akorát mám teď víc chuť na sladké.
Daniela Holá: Vždyť jsi říkala, že nemáš chuť na nic…
Tereza Kolečkářová: No nemám takový hlad, ale mám daleko větší chutě, než jsem měla dřív.
Aleš Jakubec: Takže jíš jednou denně. Čokoládu.
Tereza Kolečkářová: (smích) Tak to zase ne. Tak zlý to není.
Jan Procházka: Já na jídlo začnu myslet tak na šestém kilometru a kolem desátého už mám sestavené celé menu včetně dezertu. A moc zdravých věcí v něm není, to by přece nebyla odměna.
(V tuto chvíli dostane Aleš nápad objednat si tatarák. Tým jeho myšlenku zavrhne.)

Teď je módní jíst různé pilulky, doplňky a preparáty, které mají pomoci zlepšit výkon, regeneraci… Zkoušeli jste něco takového?
Daniela Holá: Kamarádka mi doporučila BCAA. To si dám, když jdu třeba běhat a pak jdu ještě na TRX. Dám si to předtím. A druhý den mě tolik nebolí tělo. Ale jinak to do sebe moc netlačím...
Tereza Kolečkářová: Je pravda, že jsem to taky zkoušela a nic mě nebolelo.
Aleš Jakubec: Já bych to raději moc nepřeháněl.
Jan Procházka: Já jím akorát nějaké zázračné pilulky s kouzelnou houbou, které jsou sbírané za úplňku polynéskými domorodkyněmi oděnými jen v palmovém listí. To docela pomáhá. Ale těžko se to shání. Jinak nic. Všichni do mě hustí, co musím jíst, abych řekl svalům, odkud si mají brát energii, a pít nějaké barevné koktejly na lepší prokrvení a co já vím ještě… A k tomu ještě speciální vybavení, nejlépe dokonale přiléhavé. Děkuju pěkně. Možná je to pravda, možná je to jen tahání peněz, já nevím. Každopádně se mi běhá dobře i bez toho.

Co tréninky? Máte nějaký systém, kdy vyběhnout, nebo se rozhodujete spontánně? Jak to probíhá? Přemluvit se je přece to nejtěžší, ne?
Daniela Holá: No tak Aleš nám doporučoval, že teď už máme chodit běhat pětkrát týdně. To opravdu časově nezvládám. Když se dopracuju ke čtyřikrát týdně, tak je to dobrý.
Aleš Jakubec: Čtyřikrát je ještě dobrý. Až se to bude blížit, chtělo by to ale přitvrdit.
Tereza Kolečkářová: Já chodím běhat vždycky jen večer. Přes den mi to nejde. Jsem noční tvor. Kolem šesté sedmé se mi běhá nejlíp, je i lepší vzduch.
Daniela Holá: Mně to kolikrát vyjde přesně přes oběd. Sice je největší vedro, ale hlavně nikdo nikde není, to je zase výhoda. Ale teď jsem si uvědomila, že brzo začnou komáři! To bude docela špatný.
Aleš Jakubec: To je v pohodě. Komáři tě nedoženou, létají tak osm kilometrů v hodině.
Jan Procházka: Ale to je přesně moje rychlost!
Tereza Kolečkářová: Tak to tě litujeme. (smích celého týmu)
Jan Procházka: To je dobrá otázka. Jako by tazatel věděl, o čem je řeč. Nejtěžší je opravdu to rozhodnutí, že teď jdu. U mě je to většinou dopoledne. Dokonce jsem zjistil, že máme v redakci sprchu, takže si občas vyběhnu i takhle přes den, když je trochu času.
Jan Strojil: Já chodím obvykle večer. Jindy prostě není čas se urvat.

Zpočátku to běhání asi hodně bolelo. Jak je to teď? Bolí to pořád, nebo už je to spíše příjemné?
Daniela Holá: Mě nebolí už skoro nic. Když teda nepočítám jeden pád na Poděbradech, když jsme běželi s Terezou. Ona mě navíc vůbec neviděla a pak se hrozně divila, proč jsem celá od listí. Od té doby mě bolí něco v kotníku.
Tereza Kolečkářová: Ozývají se mi holeně, ale tak po třetím kilometru to překonávám a je to dobrý. A pak po doběhu, ale už je to v pohodě.
Jan Procházka: Já měl hodně těžké začátky a jak to bolelo jsem i psal. Ale teď už je to dobré. Můžu normálně fungovat. Ozve se to až druhý den a je to spíš jen taková únava. Do třetího patra už výtahem jezdit nemusím.

A kolik kilometrů teď běžně běháte?
Jan Procházka: Pod deset nejdu, to mě nějak přestalo bavit. Jakmile se tělo rozhýbe a začne to být příjemné, tak si to chci užít. Takže obvykle třináct, někdy patnáct. Chtěl bych i víc, ale mám strach, že to přepálím, takže zatím vyčkávám.
Daniela Holá: Teď jsem naposledy běžela deset a půl pod hodinu. Chtěla bych ale teď v květnu už dávat delší tratě.
Jan Procházka: Ty brďo. Tak to já těch svých patnáct dávám tak za hodinu a půl…
Daniela Holá: Tak to tě komáři brzo sežerou, jestli nezrychlíš…
Jan Procházka: No já běhám pomalu, v průměru vážně tak něco málo přes osm v hodině. Ale tím tempem vydržím. Když zrychlím, tak hodně rychle odpadávám.
Aleš Jakubec: No rychlejší by to být mohlo, Honzo. Ale nejdůležitější je, aby ses cítil dobře. Když se smíříš s tím, že budeš mít výsledný čas dvě a půl hodiny…
Jan Procházka: Pokud se to obejde bez náhrobku, tak se smířím s jakýmkoliv časem.
Tereza Kolečkářová: Já nemám na to běhání vůbec čas, takže jsem to musela snížit. Dávala jsem kolem sedmi, teď tak pět.

A jak na tenhle projekt reaguje vaše okolí? Rodina, přátelé..
Tereza Kolečkářová: Hrozně moc lidí mě podporuje. Vykládají to dalším, to je pěkné. A spoustu lidí to i motivuje, že se přihlásí taky, nebo třeba zkouší aspoň začít běhat.

A nějaké negativní reakce?
(Dlouhé mlčení, všichni kroutí hlavou.)
Jan Procházka: Je to zvláštní, ale asi fakt ne.
Jan Strojil: Vůbec žádné. Jen podpora a případně obdiv s komentářem, že "já bych zdechnul".

Co na to říká trenér? Když to tady všechno posloucháte… Nečekal jste víc?
Aleš Jakubec: Jsem spokojený.
Daniela Holá: A ironicky se usmál, to tam napište.
Aleš Jakubec: Ne, doopravdy. Jsem hlavně rád, jak se vám to líbí a věřím, že si z toho odnesete něco i do budoucna a budete pokračovat. Pro mě je nejdůležitější, abyste v tom pokračovali. Obecně se mi líbí, jak tady lidi běhají. Když jdete do parku, vidíte spoustu lidí běhat. Myslím, že to je právě díky půlmaratonu.

Není těch uběhnutých kilometrů málo? V době, kdy děláme tento rozhovor, tam má celý tým celkem kolem pěti set kilometrů.
Aleš Jakubec: No mělo by to být víc, ale když slyšíte, jaké komplikace do toho vstupují. Ale nehrotil bych to. Běhejte na pocit. Pokud je člověk unavený, měl by poslouchat svoje tělo a jít podle toho, co mu dovolí. Pokud tě bolí holeně a jdeš dva dny po sobě běhat, chce to dát si pauzu. Než jít dva dny po sobě běhat, je lepší jít místo toho jednou na brusle nebo plavat, aby se zapojily jiné svaly. Je fakt, že lidem nejvíc zabraňují v hýbání jejich ostatní povinnosti. Ne každý to dokáže sladit se svým denním rytmem.

Museli jste se kvůli běhání něčeho vzdát?
Daniela Holá: Těch jiných sportů asi. Ale běhání je lepší. Člověk ušetří, nemusí se nervovat, že někde musí být přesně. Je to příjemné.
Tereza Kolečkářová: Já asi ničeho.
Jan Strojil: Dvě hodiny času jednou za dva dny jsou pro mne neuvěřitelný luxus, ale zatím se daří je nacházet, i díky velkému pochopení mojí ženy, která má jedno dítě na krku a druhé v břiše.
Jan Procházka: Paní poradkyně říkala, že bych se měl vzdát větrníků, což jsem s velkou bolestí v srdci učinil. Jinak se ale nevzdávám. Bojuju.

Trénujete na nějakém okruhu, nebo máte raději souvislou trať?
Daniela Holá: Jak kdy. Ale spíš raději odněkud někam.
Jan Strojil: Tříkilometrová kolečka kolem parků. Tam se běhá nejlépe, je to rutina. Ale plánuju vyrazit prozkoumávat trať půlmaratonu.
Tereza Kolečkářová: Já mám to kolečko, na které jsem zvyklá. Zvlášť když běžím sama, je to pro mě lepší.
Aleš Jakubec: Když máš stálou trať, tak to máš víc jako relaxaci. Běžíš a vypneš. Na druhou stranu, když běháš pořád něco jiného, líp to ubíhá.
Daniela Holá: To si taky myslím, to mám raději.
Jan Procházka: Já to mám taky tak. Odjakživa nesnáším okruhy. V čemkoliv. Takže si před běháním sednu nad mapu, vymyslím si trasu požadované délky a pak vyrazím. Pokaždé jinou. A když jsem třeba někde v méně známém prostředí, tak si tu mapku i vytisknu a pak jsem trošku jako orientační běžec. A má to i výhodu: když zabloudím, mám pak na počitadle víc kilometrů. krásně se takhle běhá třeba podél Moravy. Ať už ve městě nebo na obě strany ven z města. To můžu doporučit.
Daniela Holá: Komáři už se na tebe těší.

A poslední otázka. Až to bude za vámi…
Několik hlasů současně: ...tak se opijeme!

...budeme v běhání pokračovat?
Daniela Holá: Tak určitě! (smích) Mě to fakt strašně baví. Nedávno jsem si říkala, že je to super, že mě tenhle projekt nakopl, abych běhala víc a víc. Dřív jsem sice taky občas vyrazila, ale po pěti kilometrech jsem si říkala, že umřu. Teď vím, že musím dát těch dvacet jedna, takže se prostě musím zlepšovat, donutí tě to. A není to problém. Když budu v tomhle pokračovat, těch deset, dvanáct si budu dávat ráda i po půlmaratonu.
Tereza Kolečkářová: Já určitě taky.
Jan Strojil: Pevně věřím, že ano, už jsem se na webu díval, který závod si dám příště.
Jan Procházka: Snad nezlenivím. Ale je fakt, že ten pocit, který přijde tak na tom čtvrtém kilometru a většinou vydrží až do konce, za to stojí.

Poznámka pod čarou: Během práce na rozhovoru vyšlo najevo, že komáři ve skutečnosti létají rychlostí jen kolem 2 km/h. Do rychlosti 8 km/h ale mohou na člověka, který je doběhne, "nasednout". Efekt je tedy stejný. Je prostě potřeba běhat rychleji.