Tak máme na společném kontě čtyři sta kilometrů. Do startu zbývá 57 dnů a pokud mohu mluvit za sebe, už se vlastně ani nebojím. Vlastně se těším. A protože se neděje nic zvláštního, dnes se zkusím podělit o dva zážitky. Třeba to někoho inspiruje k vyběhnutí. Nebo aspoň pochopí, proč to vlastně děláme.

Ten první zážitek je olomoucký. Krásná dubnová středa, jedenáct dopoledne, venku asi dvacet stupňů a v práci dvě hodiny díra, kdy bych jen ztrácel nervy lustrováním facebooku. Ideální čas k tréninku. Už nějakou dobu si nosím běhací věci s sebou, takže se rychle převléknu a z Ostružnické běžím nahoru k Michalovi. Kopec je hodně hustý a ještě nejsem rozběhnutý, takže se hodně zadýchám a zlý vnitřní hlas mě nabádá, abych se na to vykašlal. Ale zatnout zuby už jsem se naučil, takže sbíhám Michalské schody a dole vyděsím dredaře s mohutnými sluchátky, který tu poklidně pokuřuje jointa. Parkem plným slunících se studentů běžím k přírodovědecké fakultě a pak dál k řece. Paní v telefonu mi říká, že už mám kilometr. Řeky se teď budu držet. Přebíhám silnici a podél kolejí mířím k Šantovce a pak dál Švýcarským nábřežím. Trochu vzpomínám, jak to tu vypadalo dřív. Zarostlé, hnusné, u parovodu vždycky tlupa bezdomovců… Teď tu na břehu vyrůstají domy, jezdí tu tramvaj. Ať už je za tím cokoliv, líbí se mi, že se z mrtvých hnusných koutů stávají živé. Sbíhám z chodníku opět dolů k řece a vychutnávám si pohled na dlouhou kolonu aut na Velkomoravské. Takhle nějak chutná svoboda, uvědomuju si když podbíhám most a mířím dál. Je tu krásně. Opravené břehy, krásná stezka a všude kolem zeleňoučká tráva. Kurnik, v té Olomouci je fakt hezky! říkám si a v tu chvíli naskočí ten příjemný pocit z pohybu, o kterém před časem psal kolega Honza Strojil. Prostě si tělo zvykne a začnete se cítit parádně. Nic nebolí, dýchá se krásně a tak prostě běžíte a užíváte si to. Míjím Kojeňák a dávám se po nové stezce až na její konec, kde odvážně vbíhám na zarostlou pěšinku, které mě dovede až k novosadskému mostu. Přebíhám ho a po druhém břehu se stejnou cestou vracím zpátky. Krásných jedenáct kilometrů takhle v poledne… A nic nebolí.

Pod dojmem tak příjemného tréninku si pak o víkendu ordinuji trochu drsnější trasu. Na chalupě pod Rejvízem nemáme moc rovinek a tak jsem si na mapě namaloval takový pěkný oválek. Sobotní ráno není zrovna nejteplejší, ale tn vzduch by měli plnit do lahví a prodávat ve městě. Každý nádech je radost. Podél potoka to jde krásně, pak mě ale mapka vede téměř strmě do kopce. Přes kameny a kořeny. Hlas se zase ozve, ale nemám moc sil, které bych mohl vyčlenit na hádku, takže vypínám hlavu a supím vzhůru. Nezastavím a kyslíkový dluh se zachvíli srovná. Srkám vodu z potůčku, sbíhám dolů a pak dalším strmým srázem na jiný kopec. Srdce mám někde uvnitř hlavy a už se pomalu dere ven ušima, ale tohle je boj, který prostě nevzdám. Trochu se mi podlamují nohy, když se ocitnu na vrcholky. Tam dole pode mnou jsou polské roviny a přestože pořád supím, už spřádám plány, že příště zamířím tam. Jsem teprve asi v půlce trasy, ale dál už je to pohodička. Pět kilometrů skoro pořád po vrstevnici. Uteče to rychle. Na kraji lesa stojí dlouhé černé volvo s orosenými okýnky a drobně se houpe. Každý si užívá víkendové dobrodružství po svém, diskrétně vůz obíhám a běžím po louce dolů dolů, dolů, dolů, což bolí nejvíc ze všeho. Volvo za chvíli projede kolem mě a postarší pár si mě zvědavě prohlíží. Usmívám se na ně. Čekají mě ještě dva kilometry z kopce po silnici a když je zdolávám po travnatém kraji, uvědomuju si, kolik jsem asi musel zdolat převýšení. Čtyři sta padesát metrů! hlásí mi později telefon. To už ležím na terase a užívám si krásně vychlazenou plzničku. A do své karty připisuju třináct kilometrů. Běhání je prostě krásné.