Číslo dvě stě devadesát jedna dnes ukazuje počitadlo odtrénovaných kilometrů našeho týmu. Není to moc, ale bojujeme, jak se dá. V poslední době spíš každý sám. A pomalu zažíváme to, čemu jsme na začátku moc nevěřili: přestává to bolet a začíná z toho být relaxace. Až taková, že si jeden z nás troufl na malou osobní generálku a uběhl rovných 21 kilometrů na jeden zátah. Kdo by to byl před pár týdny čekal?

Už pošesté dnes vychází naše Run Story - příběh o tom, jak zdoláme půlmaraton. A jak přibývají kilometry na počitadle a zároveň ubývají minuty, hodiny a dny na časomíře, začíná se celý ten bláznivý nápad stávat stále reálnějším.
A tak jsme se začali připravovat i vědecky. Absolvovali jsme jeden trénink s fyzioterapeutem a také přednášku o zdravé výživě. Obojí na nás zanechalo stopy. Zjistili jsme, že běháme úplně špatně. Honza moc v křeči, Danča v záklonu a já s nohama do x. To dost pomohlo. Snažím se hlídat si špičky a najednou to jde úplně jinak, po pár tréninzích už na to ani nemusím myslet a najednou toho bolí mnohem méně. "Snažím se na to myslet, hlídat si předklon a dýchání a opravdu cítím změnu," potvrzuje mi Danča a dodává, že ji běhání konečně začíná bavit. "Místo, abych byla totálně vyždímaná, si u toho i odpočinu," raduje se. Pod tohle bych se podepsal - připojím proto osobní zážitek z včerejšího tréninku. Tentokrát jsem se na něj vydal až docela pozdě, už se smrákalo. Černovírský les se pomalu měnil v Temný hvozd, což mi vyhovuje: v tuto dobu se ho už většina lidí bojí a je tam klid. Proběhl jsem ho celý, ukazatel byl na čtyřech a půl kilometrech, takže jsem věděl, že zpáteční cestou domů udělám poctivou osmičku, což je poslední dobou můj standard. Hlavou se mi honilo ledacos, ale pak jsem si uvědomil, že něco schází. Pátral jsem po celém těle, ale nic mě nebolelo! Naopak. Tam, kde ještě před pár dny všelijak píchalo, skřípalo a vrzalo, byly jen příjemné pocity. Uvědomoval jsem si svaly na nohou a cítil jsem, že mají hrozně moc síly. Panečku! Skoro jsem podlehl pokušení vydat se mnohem dál, ale špatná zkušenost mě varovala. Tak jsem skoro smutně sledoval svou obvyklou trasu a litoval, že už se blížím k cíli. Ale vím, že můžu přidávat. To je skvělé.
Když jsem se po doběhnutí probíral statistikami kolegů, zaujal mě u Honzy údaj z 4. dubna -21 kilometrů. "Dal jsem je minulý pátek," potvrzuje mi na facebooku, "původně jsem plánoval deset, ale byl jsem naštvaný a potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Běželo se dobře, tak jsem to natáhl na těch celých 21. Chtěl jsem si osvěžit paměť, jaké to je. Šlo to, dokonce jsem to celkem bez velké námahy dal pod dvě hodiny a bez zastavení. Jen jsem s sebou neměl žádné pití ani jídlo, tak ke konci už jsem byl fakt vysušený. Nohy v pohodě, trochu mne z toho pak bolela kolena, ale zase nic, co bych neznal…" No my ostatní máme co dohánět. Tereza třeba přiznává, že jí to poslední dobou moc nejde. "Docela mě z tvrdého povrchu bolí holeně… Poslední dobou už ten pocit zlepšení moc nemám, spíš naopak," svěřuje se.

Se stravou je to taky zajímavé. Zatímco holky nemají potíže, pánská část je na tom hůře. Před přednáškou jsme vtipkovali na téma poslední bůček, ale pak nám sklaplo. Hlavní je totiž pravidelnost. Jíst každé tři hodiny a nepřehánět to. V dnešní době docela průšvih. "Jídlo se snažím dodržovat hlavně stran snídaní, ale jinak prostě jím tak, jak mi to vyjde, nejsem schopen vkloubit svačinu mezi snídani v osm a oběd v jedenáct," shrnuje to Honza. Taky jsem to zkusil. Vstávám v osm, takže v půl deváté snídaně, v půl dvanácté malá svačina, půl čtvrté oběd, půl sedmé svačina, v půl desáté večeře. Prokládal jsem to zeleninou, ovocem i cereáliemi, ale pořád mi připadalo divné, baštit oběd skoro ve čtyři odpoledne. Po pár dnech jsem to zabalil, ale aspoň jsem zavedl ovocné svačinky. To je docela zajímavé, zvlášť pro někoho, kdo za nejlepší svačinku doposud považoval uheráček s křupavým rohlíčkem.
A ještě k jednomu hříchu se přiznáváme. Tedy já a holky. Pivo. Prý jedno denně a dámy malé. Tohle tedy asi dodržovat nikdy nebudeme. Ale přesto to uběhneme. Každopádně jedna dobrá a tvrdě prožitá rada: s kocovinou běhat nechoďte. Nemá to cenu. Po večerním devítipivu jsem ráno uběhl jeden kilometr a připadal si jako v závěrečné fázi na zátěžovém testu. Takže palec dolů a radši toho nechat.