"Total distance: 6 kilometres; total time 33 minutes 19 seconds," zní nezúčastněný ženský hlas ve sluchátcích, kterým mi SportsTracker z telefonu hlásí, jak na tom jsem. Po tváři se mi rozlévá úsměv. Ne proto, že by to byla nějaká ohromující vzdálenost nebo nějaký super čas. Je to proto, že v hlavě se vracím o deset let zpátky. Jako by to bylo minulý týden, co jsem naposledy běžel 21 km jen tak pro radost. Záda se narovnají, krok se prodlužuje a stává se lehčím a pružnějším. Pořád to bolí, bolet to vždycky přestávalo až po hodině, ale už to není dusání a klusání, je to opravdu běh.

Začíná zase pršet, což jen pomáhá vyplavit další endorfiny. Vždycky jsem zbožňoval běhání v dešti, nejlépe v bouřce. Pokud jste před deseti lety viděli někoho ve dvě v noci v rachotící bouřce běhat jen v šortkách po historickém centru Olomouce, byl jsem to nejspíš já. První pořádný závod, který jsem kdy běžel (příznačně nazvaný "The Brick") jsem běžel právě v dešti.
Teď je nejdůležitější to nepřehnat a nezranit se. Hlava si pamatuje, když to šlo, ale nohy se tváří, jako že ony s tím nemají nic společného. Bojím se hlavně bolesti svalů holeně, která mne trápí chronicky a ráda se znovu ozve. Senzor tepové frekvence říká, že jsem pod rozmezím, kde bych měl optimálně být, ale to mi zatím nevadí. Kličkuju náhodně po parcích výstaviště, nemusím se držet vyzkoušené změřené trasy, protože na rozdíl od doby před deseti lety je můj běh dnes zaznamenáván s přesností na metry. Dřív jsem prostě vyběhl a po sedmi kolečcích kolem obou parků jsem se vrátil. Případně jsem se pak doma podíval na hodinky, jak dlouho jsem vlastně běžel. Pokud jsem se ovšem nezapomněl podívat, v kolik jsem vyrážel. Neřešil jsem to, cesta byla cíl.
Za každý rok, kdy jsem neběhal, si dnes s sebou nesu kilo hmotnosti navíc. Je to cítit, ale na druhou stranu mám dnes taky o mnoho lepší boty, na míru udělané ortopedické vložky, dvouvrstvé ponožky. Dopad je paradoxně měkčí, než jsem zvyklý, a přitom jistější a stabilnější. Ještě trochu to odlehčit a bude to dobré. Hlavně mám radost, že se mi daří běžet bez zastavování ("Neodpočívat, to je ze všeho nejhorší!") a vyrovnaně. To je dobrý začátek.
Po půl hodině vypíná mozek a nastává fáze, na kterou se těším a pro kterou stojí za to běhat sám. Mozek začíná předkládat různé myšlenky a já se bavím jejich pozorováním. Bavím se snahou vzpomenout si, jak se asi jmenují ty svaly, které mne teď divně bolí. Rozhoduju se, že jsou to asi musculi piriformi a tiše se stydím, že vůbec netuším, jestli tam takové vlastně jsou. Ale nestydím se dlouho, protože vypuštěné kachní jezírko smrdí jak výběh opic v ZOO, což mne zaujme, ale to už málem klopýtám přes kachnu sedící nenápadně přímo uprostřed chodníku. Z kopce, do kterého teď běžím, v zimě sáňkují děti, letos nebyl sníh, rozhlížím se před překřížením cyklostezky a uvědomuju si, že musím zítra vyzvednout kolo ze servisu, ale to už se myšlenky věnují kavárně u vchodu do parku, kde v létě hrává jazz, přemýšlím, kam ho schovávají na zimu, cyklista v protisměru má zvláštní čepici. Volný a neřízený tok asociací a pocit určitého odosobnění byly vždycky svým způsobem odměnou za fyzický výkon. Na kole to jde taky, ale tam jde v takovém stavu trochu o zdraví, ne-li o přímo život.
Do uší mi Ian Gillan zpívá "Sometimes I Feel Like Screaming" a nemůžu s ním než souhlasit, když ho náhle ona dobrá žena ze SportsTrackeru přerušuje a chladně oznamuje "Total distance: 9 kilometres; Total time 49 minutes 53 seconds". Končím a pomalu vyklusávám směrem domů, naložit se do vany a protáhnout se, ať se zítra pohnu a pozítří můžu zase vyběhnout.