Za dva týdny bude po všem. Při troše štěstí budeme mít za sebou půlmaraton. Teď už většina týmu finišuje s tréninkem. A jako takovou malou generálku jsme si vyzkoušeli doběhnout z centra až na Kopeček. Pořád ale nevíme, co bude s Terezou. Kvůli práci totiž nezvládá moc trénovat. Ale zvládnout to chce a vůli má. I o tom je jubilejní desátý díl.

Celou dobu jsem si říkal, že když doběhnu na Kopeček, už zvládnu všechno. Přestože jsem v rámci tréninku už uběhl mnohem delší tratě, tahle byla v něčem magická. Možná i proto jsem chtěl, abychom ji dali všichni společně, aby to byla taková celotýmová prověrka. No…

Běželi jsme minulý pátek, start byl naplánován na devátou ráno od letadla. Tedy spíš z místa, kde kdysi stávalo. První se kvůli pracovním povinnostem omluvil Honza Strojil a nedorazila nakonec ani Tereza. Takže jsme na to stejně zbyli jen dva. Já a Daniela. Slabě poprchávalo, když jsme vyrazili směrem ke stadionu a pak dál na hejčínské louky. V tomhle počasí tu bylo úplně pusto. Jen občas nějaký nechápavý dálkový pejskař, kroutící hlavou nad dvěma blázny, co v takovém nečasu mají odvahu sportovat. "Hele, támhle je náš cíl," ukazoval jsem Daniele v oparu se krčící miniaturní svatokopeckou baziliku. "To přece nemůžeme uběhnout," vyděsila se. "Už asi budeme muset," konstatoval jsem a chvíli jsme běželi mlčky. Náš cíl se vůbec nezvětšoval. Proběhli jsme po černovírském mostě, pak kolem vodárny… Vzpomínal jsem, jak nám tu na jednom z prvních tréninků Aleš ukazoval kyselku vyvěrající ze země. A taky jsem si vzpomněl, jak jsem onen pramen na jednom z dalších tréninků hledal sám. A skončil uprostřed jakési bažiny, po kolena ve vodě a poštípaný od kopřiv…
Doběhli jsme až do Chválkovic a pak už před námi byl závěrečný úsek: cyklostezka do Samotišek. "Je to nějaký moc snadný, ne?" zeptala se Daniela s šibalským výrazem. Vysvitlo sluníčko a já už pomalu začal vymýšlet, že nahoře dáme ještě ze dvě kolečka, když máme pořád tolik sil. Protože to fakt šlo nějak moc snadno. To jsme ale ještě netušili, že peklo nás teprve čeká. Rozhodli jsme se to vzít nahoru přímou cestou, pěkně alejí až ke schodům. No to byl nápad! Žádný pozvolný začátek, hned zostra svah skoro kolmý. Zatnul jsem zuby a rozhodl se to zvládnout. Vlastně ani nevím, co mě bolelo. Daniela zůstala někde z mnou a můj svět se zúžil jen na těch pár metrů obzoru, které jsem potřeboval k běhu. Neslyšel jsem nic, protože mi srdce bušilo tak mocně, že jsem chvíli přemýšlel, zda se zvoník nahoře na věži nerozhodl pro zkoušku sirén. Vzpomněl jsem si na zátěžové testy na úplném začátku našeho Run Story. Proti tomuhle zážitku docela švanda. Přede mnou zbývalo už jen asi tři sta metrů, ale najednou už to nešlo. Dost, řeklo něco ve mě a přestože mozek chtěl pokračovat, tělo se zastavilo. Tak jsem tam stál, tři sta metrů od cíle, lapal po dechu a najednou jako by se rozsvítilo. Nohy se opět rozběhly a za chvíli jsem hrdě dosupěl až k vytouženým schodům. Skupinka zahraničních turistů mi obdivně zamávala, zvládl jsem jim ještě vítězně pokynout a pak se sesunout do trávy. Daniela se objevila za chvíli. "To není možný, že jsme to dali…" hlesla. Na nějaké přídavné kolečko už jsme si ani nevzpomněli, ale pocit hrdosti vydržel dlouho. Takže super.

Trochu jiný příběh teď ale prožívá Tereza. Svých "sto jarních" už sice dala, ale jinak to trénování moc nezvládá. Ale má vůli. "Ve stejné době jako začalo naše trénování na půlmaraton jsem nastoupila do nové práce. I sedavé zaměstnání má, věřte nebo ne, odvrácenou stranu. Začalo to pocitem těžkých nohou, do lýtek mě chytaly křeče. Neměla jsem sílu skoro vůbec trénovat, protože moje pracovní doba je od devíti do devíti a noční běhání jsem praktikovala párkrát, přičemž jsem se pak do dvou do rána divila přívalu energie. Takže jsem ve dnech práce běhat nechodila a ve dnech volných jsem se o to pokoušela, ale nohy neposlouchaly. Bolely mě holeně. Koupila jsem si nové drahé boty, které jsou mi motivací. Tak snad se mi nějakým způsobem podaří dotrénovat a nenechat kolegy a kamarády ve štychu. Držte mi palce, nechci být ten, kdo to musí vzdát," vzkázala Tereza. Tak snad to dobře dopadne. Palce rozhodně držíme.