Německá malířka Ilsa Klingelhőferová se provdala za Čecha, a to jí nečekaně otevřelo i cestu do galerií v našich zemích. Oslovila milovníky výtvarného umění kultivovanou malbou figurálního zaměření a také květinovými zátišími. Malovala přitažlivě bez jakékoli podbízivosti.

Psát o výtvarné umělkyni Ilse Klingelhőferové v čase minulém nás nutí smutná skutečnost, že umělkyně v létě zemřela a její dílo se uzavřelo. Ale to, které zanechala, to existující a u paní Bronislavy Paučkové v Rubikonu právě vystavené, je vnímáno jako živé; nepochybně proto, že v umění všechno krásné má schopnost bezprostředně promlouvat i po staletích. Příjemné klima navodila olomoucká herečka Ivana Plíhalová přednesem poezie Jana Skácela.
Výstavu Ilsy Klingelhőferové zahájila galeristka Bronislava Paučková zasvěcenými slovy o malířčině cestě k umění. Nebyla to cesta klikatá. Vědoma si svého talentu a tvůrčích dispozic absolvovala Ilsa Klingelhőferová Vysokou školu umění a designu v Hannoveru a tamtéž se poté školila v malbě u profesora Scheuernstuhla Rogge. Po několikaletém působení v průmyslovém výtvarnictví se začala věnovat malbě. Nechávala se inspirovat krásou kolem sebe. Věnovala se figurální tvorbě, krajinomalbě a květinovým zátiším. K jejím nejčastějším technikám patřil akvarel a akryl. Intuitivně směřovala k líbeznosti. Snad proto, že harmonii pokládala za nezastupitelný předpoklad ke štěstí.
Obrazy Ilsy Klingelhőferové mají schopnost navodit klima psychické vyrovnanosti. Jako by ani nebyly tvořeny v hektickém světě, který k nám vstupuje z katastrofických zpráv v médiích.