Od půlnoci platí povinnost nosit roušku na veřejnosti. Nasadit si ji tedy musíte pokaždé, když opouštíte domov. A protože je roušek všude nedostatek, lidé si je šijí doma. Přidali jsme se i my. Mnozí je také šijí ve velkém a darují je tam, kde je to třeba. A to v téhle nelehké době hřeje u srdce...

Rouška, šála, šátek. Zkrátka cokoliv, čím si zakryjete ústa a nos. I když se jimi nelze nákaze novým typem koronaviru zcela ubránit, tím, že je nosíme všichni, se riziko přenosu minimalizuje. A o to by nám všem mělo jít.

Zpočátku mnozí pohlíželi na člověka s rouškou na obličeji jako na velmi exotického jedince (mnohdy byl takový člověk terčem nejrůznějších vtipů), s tím, jak nakažených přibývalo, začalo se zmenšovat i procento těch, kteří se rouškám vysmívali. Ti je teď také nosí - když ne z vlastního přesvědčení, tak z donucení vlády. A je to dobře. 

Stoprocentní bavlna, správný střih, nůžky, gumičky, tkaničky, nit, jehla nebo stroj. A žehlička. Stačí fakt málo. Vzhledem k akutnímu nedostatku roušek se doslova přes noc staly z manažerek, studentek, hereček, zahradnic, kosmetiček i učitelek švadleny. A abychom nekřivdili opačnému pohlaví - do šití roušek se zapojili i muži. V době, kdy nemůžeme chodit ven, do kina, divadla, cvičit nebo na pivo, se z rouškové mánie stal ten nejlepší koníček. Koníček, který pomáhá...

Pokud je na těchto těžkých časech, které v novodobých dějinách nemají obdoby (alespoň v našich jinak klidných končinách), něco pozitivního, pak je to jistě to, že se lidé dokážou semknout a najdou v sobě ochotu a touhu pomáhat jiným. Pomáhat tam, kde je to potřeba. A nedělají to z nějakého prospěchu či s vidinou zisku, šijí ve dne, v noci a zadarmo. A to je něco nesmírně krásného.

Ještě pár dní před tím, než se ukázalo, že se roušky na nějakou dobu stanou povinnou součástí našich šatníků, začali se po internetu svolávat ti, kteří chtěli pomoci nemocnicím, starším lidem, pracovníkům sociálních služeb. Zkrátka těm, co se denně ocitají tváří v tvář zákeřnému nepříteli - koronaviru. Mezi prvními, kdo s nápadem ve městě přišel, byla divadla. A tak se doslova z hodiny na hodinu z garderobiérek a herců, kteří přišli o práci, staly švadlenky. K nim se připojovaly desítky a desítky lidí z řad veřejnosti. Kdo má čas, stroj a materiál, pomáhá. A tak to má být. 

Jestli ještě nejste součástí tohoto rouškového maratonu a chtěli byste trávit čas místo sledování estrády v podobě tiskových konferencí, hypotetických scénářů "bude náš stát připraven na to, až budou nemocnice plné těžce nemocných pacientů" či nekonečných seriálů, přidejte se k nim. Každá pomoc se vítá. Místo nasávání paniky můžete šířit dobro. A naději pro ty, kteří ji v těchto časech potřebují. A já pevně doufám, že si tenhle obrovský kus lidskosti v sobě ponecháme i v časech, kdy se zase budeme moci beze strachu nadechnout...