Víte, kdo nejlépe odhalí i sebeskrytější talent dítěte? Že by jeho trenér, učitel, nebo fundovaný metodik? Chyba! Jsou to vždy rodiče a prarodiče malého génia, kteří dokáží neomylně vyslídit světu zatím stále nepochopitelně skryté vlohy svého potomka. A pokud je onen svět jakýmkoliv způsobem neuzná, jsou ochotni se za svou pravdu bít s vervou žíznícího na poušti zápasícího o poslední doušek vody v láhvi.

Za tu už pěknou řádku let, co se aktivně i pasivně pohybuji ve sportovním prostředí, jsem zažil spoustu komických, tragikomických i čistě tragických scén, jejichž hlavními aktéry byli rodiče a jejich (vždy zcela evidentně, to dá rozum!) nedoceněné a neprávem opomíjené děti. Od tatínka nepříčetně řvoucího na malého chlapečka při běžeckém závodu, že má toho nemožného tlusťocha před sebou konečně předběhnout, přes maminku kroutící hlavou nad tím, proč její dcera při utkání leští lavičku, zatímco ta její gramlavá konkurentka v týmu právě hraje, až po zvlášť nebezpečnou odrůdu rodiče-sponzora či funkcionáře, který si místo v základní sestavě pro svého potomka prosazuje autoritou svého postavení, výhrůžkami odchodu jinam či zastavením pro klub tolik nezbytného penězotoku.
Nedávno jsem si ověřil, že podobné situace lze ovšem zažít nejen ve sportu, ale i v dalších odvětvích lidské činnosti, v nichž se soutěží o pomyslné či zcela hmatatelné vavříny. Dostal jsem od hrdé maminky tip a materiály pro článek, který zmínil úspěchy jejího, ale i dalších dětí na prestižní mezinárodní soutěži mladých umělců různých oborů. Ta soutěž se konala až za velkou louží, v Americe. V dobré víře jsem materiál zpracoval a článek zařadil do našeho zpravodajství, aby čtenáři právem zatleskali a děti získaly o motivaci navíc ke svému dalšímu zlepšování. V následujících dnech jsem však musel čelit lavině telefonátů řešících takové zásadní věci, kolik které dítě dostalo v článku prostoru a proč byl Petříček chválen víc než Maruška. Dokonce jsme museli v redakci zrušit neustále se vyostřující diskusi pod oním článkem. Ne kvůli v ní se vzájemně napadajícím rodičům, ti ať se pro mě za mě klidně třeba poperou, ale děti, které už byly všechny ve věku čtenářů, si po přečtení oněch reakcí nemusely o svých nejbližších pomyslet nic pěkného...

Osobně jsem už dlouho toho názoru (a onen poslední případ mě v něm jenom utvrdil), že alespoň ty nejmenší děti by při své zájmové činnosti neměly být vedeny k usilování o umístění, body či medaile - pokud je tedy nedostanou všechny bez ohledu na "hodnotu" jejich výkonu. Vždyť právě ten fakt, že mrňousy něco baví a dokáže je to zaujmout i obohatit, je podle mého - aspoň zatím - podstatně důležitější než jakékoliv srovnávání se stejně drobnou a teprve se vyvíjející "konkurencí". Což o to, samotné děti by možná své vítězství i porážku zvládly a ustály s noblesou. Dokud však u rodičů místo zdravé hrdosti bez ohledu na dosažený výsledek budou převládat ješitnost, závist, nesoudná opičí láska a možná i vlastní nerealizované ambice, ať raději stopky a diplomy zůstanou zavřené v šuplíku.