Reklama

Úterý 19. března 2024, svátek má Josef, venku je 1.1 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Restaurátor Surma vrátil soše Krista z mořického kostela barvy. Ježíš vypadá jako živý

Rozhovory

4.12.2021

Jan Procházka

Hned za bránou základní školy Komenium vyrostl před pár měsíci improvizovaný ateliér. Náhodný návštěvník se může leknout, když na něj zpoza bednění vykoukne soustředěná tvář Ježíše Krista. Restaurátor Radomír Surma tu totiž pracuje na obnově polychromie, tedy barevnosti, sochy ze sousedního kostela svatého Mořice. Jedná se přitom o mimořádné dílo a také mimořádný počin. Středověké umění totiž máme zafixované jako temné, naturální. Opak je pravdou, ty šedivé kamenné sochy bývaly původně velmi často barevné, říká Surma. A právě takové dílo chce veřejnosti představit.

Povídáme si při práci, navštívil jsem Radomíra v jeho improvizovaném ateliéru několikrát, v různých fázích. A jelikož se s ním vždy rozpráví báječně, z původního plánu na reportáž ustupuji a nechávám většinu textu v původním znění…

Možná na úvod tohle dílo čtenářům trochu představ…

Je to modlící se Kristus na Olivové hoře. Pochází z kostela svatého Mořice a jedná se skutečně o mistrovské dílo. Já dělám rekonstrukci, jak socha vypadala v době svého vzniku, tedy zhruba v polovině patnáctého století. Původně totiž  byla barevná. Není to ale žádná patinace. Používám stejné barvy a technologie, jako autor. Umělecká licence tam ale samozřejmě je, protože žádná obrazová dokumentace se pochopitelně nezachovala.

Tahle socha je ale kopie…

Ano, originál byl už před mnoha lety uložen v Arcidiecézním muzeu, v dílnách pana Werkmanna byly podle přesných odlitků zhotoveny kopie všech soch z tohoto cyklu.

Říkáš, že pracuješ z původními barvami ale zároveň, že se nic nezachovalo. Jak tedy víš, co použít?

Na originále se skutečně nezachovalo nic, co by bylo viditelné pouhým okem. Když jsem ale zhruba před dvaceti lety dělal posudek zmiňovaných soch, v hlubokých záhybech jsem našel nepatrné zbytky barev. Ty fragmenty byly velké zhruba jako zrnka máku. Nicméně jsem je odebral a pod mikroskopem provedl analýzu. Pod různými přemalbami se skutečně zachovala původní barevnost, dokázal jsem díky tomu zjistit nejen typ barvy, ale i její chemické složení a technologii, jak byla nanášena.

Práce na polychromii trvala několik měsíců. 

Foto: Jan Procházka

Vždycky, když se bavíme, tak mi tvoje práce připadá tak trochu jako detektivka. Tohle dobrodružství ale trvá pěkně dlouho. 

S nápadem na obnovu polychromie přišel otec Hanáček (farář mořického kostela - pozn. redakce) zhruba před patnácti roky. Ale až nyní se podařilo sehnat dostatečné prostředky v rámci projektu celkové revitalizace kostela. Je to i takový experiment, co na to řeknou lidé, protože středověké sochy v barvě jsou dnes opravdu hodně neobvyklé. Ale věřím, že se to bude líbit a časem takto navrátíme původní podobu celému cyklu.

Před námi tu nyní stojí téměř dokončené dílo. Působí opravdu velmi realisticky. Radomír zrovna pracuje na zlacení Kristova pláště. A přitom se rozvypráví o své specialitě: míchání barev přesně podle původních mistrů…

Vidíš tady ten plášť? 

Působí krvavým dojmem…

A to je přesně záměr. Oni totiž ve středověku neznali jasnou červenou, jakou používáme dnes. Červená, to byla barva krve. Konkrétně tahle vznikne tak, že se smíchá přírodní hematit, což je taková tmavě cihlová barva a přimíchá se přírodní azurit, což je vlastně drahokam. Tím vznikne ten nafialovělý odstín. Paradoxní je, že modrého azuritu se spotřebuje více, než červeného hematitu. Na tom všem je potom ještě vrstva organické červeně, která také byla i na originálu.

Musím říct, že azurit je tu dost klíčový, i když je opravdu velice drahý. Třeba rub pláště. To je čistý hrubě mletý azurit. Právě díky hrubosti dosáhne tmavého, intenzivního tónu. 

Teď už Radomír nepracuje, ale zaníceně se přesouvá k dalším částem sochy a popisuje dál.

Na lemech pláště, to je to, co právě dělám, je minum, olovnatá barva, které se také říká suřík. Ta se používala do mixtionového podkladu pod zlacení, krásně to zlato rozsvítí. Na to se pak přikládá plátkové čtyřiadvacetikarátové zlato. 

Nahoře je celé sousoší, umístěné na boku kostela sv. Mořice. Před lety byly zhotoveny dvě sady odlitků podle originálu. Ta první zůstane v současné surové podobě, druhé sadě ale Radomír Surma vrací původní středověkou polychromii. Po soše Krista se brzy pustí i do dalších postav.

Foto: Jan Procházka

Mě tedy celkem fascinuje ta kůže. Tvář, ruce. To je opravdu jako živé…

A vidíš, to je zase zásluha azuritu, což mě dost překvapilo oproti obvyklým technologiím nanášení polychromie. Pleť se tvoří spojením olovnaté běloby s rumělkou a železitým okrem. Ale ten realistický pocit tomu dodá právě lazura z azuritu a běloby. Kdo by to, řekl, že modrá barva tohle dokáže? Ale někde je pleť do červena, někde namodralá… Azuritem se ostatně tvoří i detaily jako žíly.

Foto: Jan Procházka

Ta symbolika Krista na Olivové hoře je veliká. A ty chystáš i jeden biblický detail, to bychom měli zmínit…

Tahle scéna se vlastně odehrává těsně před neblaze proslulým jidášským polibkem. Kristus se modlí ke svému otci a už ví, že za pár chvil bude zrazen. Vzápětí k němu přichází Jidáš, který předtím řekl vojákům: ten, kterého políbím, to je Ježíš, toho zatkněte. 

V té scéně Kristus přijímá svůj osud, je nesmírně soustředěný a po tvářích a po rukou mu stéká krvavý pot. A to je právě ten detail, který bych rád na soše zachytil. Musím říct, že je to pro mne velká výzva.

Víme aspoň zhruba, kdo je autorem díla?

Podle vyjádření pana profesora Hlobila, který se tím dlouhodobě zabýval, pochází sousoší z poloviny patnáctého století a způsob provedení odkazuje na pražské dílny, které v té době ještě stále patřily k nejlepším v Evropě. A co je pozoruhodné, podle tohoto sousoší pak byla vytvářena další podobná díla, najdeme je různě po světě. Takže vlastně takový prototyp. Bohužel, pan profesor před pár dny zemřel. Chtěl jsem mu po dokončení hotovou polychromii ukázat, protože mne v těch průzkumech velmi podporoval. Výsledky ho zaujaly do té míry, že je před jednadvaceti lety použil do katalogu výstavy Od gotiky k renesanci, která proběhla v Brně, Opavě a Olomouci. Moc mne mrzí, že se se dokončení práce nedožil.

Dílo je v podstatě hotovo, kdy ho budou moci návštěvníci kostela poprvé spatřit?

Přesný termín zatím nemáme, ale do Vánoc by se měla socha přesunout do věže kostela. Nebude to vůbec lehké stěhování, celé to dílo váží zhruba půl tuny. Ale nějak si poradíme. Už teď  se domlouvám, že brzy začnu s obnovou polychromie i na zbývajících figurách ze sousoší. Na těch ale už budu pracovat přímo v kostele.