Reklama

Pátek 16. listopadu 2018, svátek má Otmar, venku je 5 °C

Requiem Giuseppe Verdiho bylo krásnou tečkou za čtvrtstoletím Podzimního festivalu duchovní hudby

Kultura

23.10.2018

Autor: Jana Burdová

Přesně před 25 lety uzavřelo Requiem Giuseppe Verdiho první ročník Podzimního festivalu duchovní hudby. V pátek 19. října završil stejný opus 25. ročník a symbolicky tak uzavřel kruh. Verdiho smuteční mše rozezněla olomouckou katedrálu a udělala tak definitivní tečku za jubilejním ročníkem.

Mezi nejčastěji prováděné orchestrální kompozice s funebrální tematikou, kam patří také stejnojmenné opusy Mozarta, Dvořáka, Faurého a dalších, nachází své zasloužené místo i Requiem Giuseppe Verdiho. Ve Verdiho hudebním odkazu najdeme vedle nesčetného počtu oper pouze tři neoperní díla, z nichž jedním z nich je právě mše za zemřelé. V ní se zrcadlí Verdiho smutek nad ztrátou svých přátel a také nashromážděné celoživotní zkušenosti s komponováním oper, které zde dosahují vrcholu. Jakožto operní skladatel dokázal v této vokální symfonii jít i přes kritiku proti konvenci a vytvořil tak dílo využívající energických rytmů, vznešených melodií a dramatických kontrastů. Stejně jako ve svých operách vyjadřuje silné emoce vyvolané textem.

Hudebním "režisérem" Requiem se stal už tradiční host závěrečných koncertů festivalu, dirigent Jaromír Michael Krygel. Úvodní Kyrie se mu podařilo vystavět do niterné modlitby vzpomínající na zemřelé, s citlivým vykreslením dynamicky tišších ploch jak orchestru, tak sboru v rubatu, kdy zároveň využil dozvuku chrámového prostoru pro vyznění hudebních momentů do ticha. Naopak v dramaticky vypjatých částech nezacházel do krajností a nechával dynamickou rezervu pro následné vystupňování efektu v gradacích. Moravská filharmonie Olomouc pod Kryglovým vedením příliš nevybočovala ze svého interpretačního standardu. Nicméně v Dies Irae, jakožto dramaticky nejexponovanějším oddíle, kde jsou zvukomalebně vykreslovány apokalyptické scenérie, ukázal orchestr, že si dokáže poradit s ne úplně jednoduchou souhrou. Bohužel už se nepodařilo hudebníkům vyvarovat mírných intonačních nejistot a ztráty energie v klidových plochách. Zajímavým momentem se stalo umístění trumpet na kazatelnu v Tuba mirum, kdy rozmlouvaly v dialogu se zbývajícími žesti v orchestřišti. Ve výsledku však šlo více o vizuální, než zvukový efekt.

Čtveřici sólistů utvořily rovněž stálice festivalu (sopranistka Nana Miriani, altistka Jana Sýkorová, basista Martin Gurbal‘ a tenorista Tomasz Kuk). Nezapomenutelný dojem zanechala renomovaná interpretka Verdiho oper, sopranistka Nana Miriani. Části meditativní povahy (např. Lacrymosa) vyzněly citlivě, nicméně vibrato, přílišný afekt a zpěv „na sílu“ poněkud ubraly na kráse zbývajícím plochám a působily spíše jako rušivý element (především v ansáblovém zpěvu, kde sopranistka čněla nad ostatními). To se ovšem zúročilo v plochách podepřených sborem, kde krásně dotvořila výslednou zvukovou barvu tělesa a výborně si také poradila s recitovanými mikroplochami v Libera me. Ze zákulisí ovšem prosákla zpráva o zdravotní indispozici sopranistky, která i přes svůj diskomfort koncert zvládla ozdpívat se ctí a za cenu výše zmíněných nedostatků. S problémem v oblasti exaltovaného zpěvu a nejistoty se potýkal také tenorista Tomasz Kuk. Budiž mu omluvou, že nelehký verdiovský part musel nastudovat takřka přes noc namísto avizovaného Tomáše Černého. Jana Sýkorová zvukově splývala se svojí kolegyní, jejímuž dynamicky vypjatému zpěvu se byla nucena dorovnávat a musela tak slevit ze svých prvotních interpretačních záměrů. Ovšem v Martin Gurbal‘ zazpíval basové party (především Confutatis) s měkkostí v hlase se snahou o maximální prožitek bez jakýchkoliv pěveckých manýr a přehnaného vibrata.

Zárukou kvality je Český filharmonický sbor Brno, který již několik let uzavírá program festivalu. I přesto, že v nepříznivé akustice do posledního místa zaplněného chrámu nebylo vyhnutí tomu, aby orchestr částečně překrýval sbor, jistota a energie zpěváků opět přesvědčila všechny o vysoké umělecké úrovni tělesa, především pak jeho mužské části. Ve fugatových úsecích hlasy neochvějně nastupovaly v reperkusích a klenuly tak polyfonní předivo do širokých oblouků. V tomto ohledu byla velmi zdařilá jásavá dvojsborová fuga v Sanctus.

Verdiovská melodika v kombinaci se závažností tematiky konce života oslovila širokou vrstvu posluchačů a zanechala v přítomných hluboký zážitek. Pětadvacetiletá existence Podzimního festivalu duchovní hudby vytvořila v kulturním kalendáři Moravy hlubokou stopu a významně se podílí na hudebním životě Olomouce. Sluší se poděkovat všem organizátorům a sponzorům za jejich úsilí o vybudování tohoto hodnotného projektu, především pak ředitelce festivalu Dobromile Hamplové, a popřát jim hodně sil do dalšího čtvrtstoletí.