Největší výjezd v novodobé historii a také jedna z největších ostud. Natěšení fanoušci jeli do Jihlavy pro pohár, ten jim ale o vlásek unikl. Rvačka na hřišti pak překročila všechny meze. Byli jsme u toho.

Má to být historická událost. Sigma se poprvé v historii popere o domácí pohár. A když se jí to povede, čeká ji tažení Evropou. Soupeř z Mladé Boleslavi je na tom stejně. Buď všechno a nebo nic. Dopředu je jasné, že bitva, která se má odehrát na jihlavském druholigovém stadioně, bude napínavá od začátku do konce. A fanoušci tentokrát nechtějí napínavý zápas sledovat v televizi. Jihlava není daleko.

Scházíme se na Tržnici kolem půl páté. Všude je modro. Skupinky fanoušků se už delší dobu trousí městem, tady se spojí v jeden veliký dav; ten se vzápětí navzdory panujícímu chaosu poměrně ukázněně usadí do autobusů, kterých tu je kolem dvaceti. Modrý proud chrastící zásobami pivních plechovek mě odnese do staré Karosy, v níž je kolem čtyřiceti stupňů Celsia. Během okamžiku je silniční koráb vyzdoben modrými šálami, na některých se skví hrdé, ale opatrné nápisy, (vy)hráli jsme finále. V tuto chvíli nikdo nepochybuje, že platit bude první varianta. Pivní plechovky zašumí, první kapky chmelového osvěžovadla smáčejí podlahu autobusu. Trvá to ale dlouho než se rozjedeme a než řidič najde to správné tlačítko, kterým se vypíná topení a zapíná větrání. Teplota se srovná, vyjíždíme na dálnici, míjíme skleněnou věž aquaparku a benzínku, na níž museli naši kolegové z jiného autobusu udělat první vyprazdňovací přestávku. Na každé čerpací stanici, kterou potkáme, bude nějaký sigmácký autobus stát. Pivo teče proudem, začíná kolovat i víno. "Sigma dáme gól, dáme góóóóól..." nese se autobusem, řidič pokřik podpoří klaksonem. "Až pojedeme zpátky, to bude teprve pohoda. Oslavička..." pochvalují si dobrou atmosféru fanoušci. Cvičí se pokřiky a hlavně se zpívá. Cokoliv, hlavně že nahlas. Zní Gott, Nedvědi, Landa a dojde i na Internacionálu. Oproti jiným autobusům uděláme po cestě jen dvě zastávky na vypuštění přebytečného a doplnění nezbytného.

Jak stoupá hladina alkoholu, houstne i nálada v autobusu. "My jim to tam rozbijem," křičí někdo zezadu. Bohužel je blízko pravdě, to ovšem ještě nevíme. Zatím to vypadá, že všichni se opravdu těší na dobrý fotbal. Autobusem proběhne několik mexických vln a to už jsme v Jihlavě, kterou Sigma přemalovala na modro. Místní se drží raději stranou. "Pusť nás ven!" křičí fanoušci na řidiče, který se snaží dojet na parkoviště. Pivní měchýře si ale žádají své a řidič riskuje raději pokutu než znečištění interiéru. Vyskakujeme u parčíku kousek od stadionu. Modří tu už testují pyrotechniku, tančí, objímají se a zpívají vítězné chorály. Stadion leží ve vilkové čtvrti, někteří domkaři odvážně nechali na ulici stát auta. S velkými fotbalovými manévry tu asi moc zkušeností nemají. Zatím je ale klid. "Komu fandíš, strejdo," křičí na pána v zahradě domku asi dvoumetrový Sigmák, kterému po cestě zůstaly z výbavy jen trenýrky a boty. "No Olomouci přece," odpovídá strejda a raději mizí za dveřmi.

Opět se nechávám vláčet proudem, který mě zanese přímo do brány stadionu. Tady se moje cesty s cestami fanoušků rozdělí. Mířím do press centra a pak s foťákem na krku na plochu. Tam dohrává kapela Divokej Bill, kterou ale fotbaluchtiví fandové moc neposlouchají. Jakmile se ocitnou na tribunách, začnou zjišťovat, co si mohou dovolit. Do začátku zápasu zbývá skoro půl hodiny, vzduchem už létají konfety i rachejtle. Že zápas bude ohňostrojnou přehlídkou bylo jasné už u vstupu. Žádné osobní prohlídky, žádné zbytečné otázky. Máš lístek? Tak si jdi kam chceš. Stadion druholigového FC Vysočina je pro pět tisíc fanoušků evidentně malý.
Začíná zápas a hned zkraje ho přeruší pyrotechnický koncert olomouckých fandů. Hasiči jsou v pohotovosti. "Žádáme fanoušky Sigmy, aby nepoužívali pyrotechniku," zní ze slabých reproduktorů přidušený hlas speakra. Odpovídají mu boleslavští, kteří ukáží, že i oni si dovezli pestrou paletu pyrotechnických vynálezů. Zbytek první půlky už se ale dohrává v klidu. O přestávce však začne mela. Těžko říct, kdo se chce prát, ale fanoušci obou táborů by se prostě venku potkat neměli. Ale potkají. Policie je však zatím dokáže zkrotit a zahnat zpátky do sektorů.

Začíná druhá půlka. Z tribun se neustále valí dým, fanoušci si evidentně užívají, že tady se může skoro všechno. Doma už by byli dávno mokří od hasicích přístrojů, ti aktivnější by už tak maximálně přešlapovali venku. Boleslavských je mnohem méně, ale užívají si to stejně. Konfety zasypávají plochu, každou chvíli se kvůli úklidu přerušuje hra. Ta nakonec skončí nerozhodně, budou se kopat penalty. Štěstěna je v tuto chvíli vrtkavá, raduje se hned jeden, hned druhý z táborů. Pak ale Drobisz nechytí Chramostovu bombu a modří jsou v úžasu. Je konec. Pohár patří Boleslavi. Tribuny začínají vřít. Nejprve se na plochu vrhnou fanoušci vítěze. V radostné tlačenici málem umačkají několik vlastních hráčů, kteří se vzápětí raději klidí do šaten. Jako jeden muž se totiž zvedne modrá vlna a valí se na plochu. Chuligáni v kuklách, maskovaní šálami i spousta dalších jenom tak, se zaťatými pěstmi. "Z toho bude bitka," komentuje to jeden z kolegů.

Během vteřin se oslava změnila v řež. Těžko říct, kdo začal. Létají rány pěstmi, čtyři řízci buší do jednoho ležícího, další škrtí jiného šálou. Teče krev z rozbitých nosů. Pořadatelé nás zatím přemisťují na tribunu, kde se mají předávat trofeje. Máme rozhled na celou apokalyptyckou scénu. Pár metrů ode mě stojí svazový šéf Ivan Hašek. Úsměv mu ztvrdl na tváři. Fanoušci na tribunách na něj křičí. "Udělej s tím něco, proč něco neuděláš!" Ani se nehne. Na scéně se ale objevují pořadatelé, převážně ti ostřílení z potyček na Andrově stadionu, které si dovezla prozíravá Sigma. Daří se jim uklidnit ty nejhorší střety, odvážně se staví mezi oba tábory a odráží agresivní výpady. "To jsou aspoň profíci, jediní vědí co mají dělat," naráží jeden z kolegů na neschopnost svazových pořadatelů zvládnout bezpečnostní situaci a já paradoxně poprvé za večer cítím alespoň trochu hrdosti. "To jsou naši, u nás by se to nestalo," říkám mu. Přes veškerou snahu ale nemohou pořadatelé situaci zvládnout sami. Bitevní vřava se rozpadla do malých zápasících skupinek. Fair play se nehraje.

Až po dlouhých minutách se na scéně objevují policejní těžkooděnci. Ti pak definitivně oba tábory oddělí a Sigmáky vyženou ze stadionu rovnou do autobusů, které okamžitě odjíždějí. Teprve teď mohou propuknout mladoboleslavské oslavy. Ivan Hašek a další funkcionáři bleskurychle mění zachmuřené výrazy na profesionální úsměvy. Poháry jsou rozdány a šokovaní hráči Sigmy mizí v útrobách stadionu. Vesměs kroutí hlavami. "Nechápu to, nezvládli frustraci," komentuje pozápasový chaos kapitán Sigmy Radim Kučera. I brankář Drobisz, s obvazem na hlavě prosáknutým krví, není schopen slov. "Tohle vážně přehnali," řekne nakonec.

Násilí na jihlavském stadioně bude mít nepochybně ještě dohru. Jistá je ale jedna věc. Podobná pokuta, jakou svaz udělil Slavii, když její fanoušci před nedávnem vtrhli na plochu, nepadne. Veškerá odpovědnost za situaci v Jihlavě totiž leží právě na bedrech svazu. A ten si maže kolem úst med a svaluje vinu na politiky, kteří prý nedokázali zabránit fotbalovému násilí legislativně.