Mladá, sympatická a nohama na zemi. Tak na mě zapůsobila Iva Velková, doktorka psychologie, když jsem se za ní vydala na její pracoviště ve Vodární ulici. Není to tak dávno, co tady byl otevřen Institut psychologických služeb. Moderní firma nabízející poradenství a terapie ve všech směrech zabývajících se lidskou psychikou. Jaké to je, být mladá žena, denně naslouchat lidským dramatům i tragédiím a pomáhat lidem s jejich problémy? Přečtěte si, co třeba nejvíce trápí Hanáky, nebo jaký nám poradila "recept" na štěstí?

Iva Velková, mladá olomoucká psycholožka, si s námi povídala o sobě i svých zkušenostech Foto: Ondřej Hlaváček

Ivo, žena – psycholog – to zní velice zajímavě a zároveň obecně. Co se pod tímto spojením ve vašem případě skrývá, na co se specializujete?
Nejvíce na adiktologické poradenství, krizovou intervenci a léčbu traumat. To je moje největší gró, ale pokud přijde klient na terapii či poradenství s jakýmkoliv problémem a spadá do mé specializace, tak i s ním pracuji. V naší firmě je více odborníků, můžeme si tedy klienty s kolegy navzájem odkazovat.

S jakými problémy za vámi lidé nejčastěji chodí?
Je to různorodé, většinou se ale jedná o lidi, které něco trápí v životě. Někteří přicházejí a ani sami nevědí, co to je. Nebo přijdou s tím, že jsou nespokojení, nejsou třeba schopní se zapojit do vztahu, anebo jsou to konkrétní specifické zakázky typu: chci se rozvést, měl jsem autohavárii, trpím depresí. Jsou klienti, kteří se v sobě nevyznají a dějí se jim v životě věci, se kterými si už nevědí rady a potřebují vyhledat odbornou pomoc. Pak jsou také klienti, kteří se vyznají v naší oblasti a přijdou a řeknou si, s tímhle bych přesně potřeboval pomoc. U těch nespecifických případů třeba odhalíme to, že byli šikanovaní ve škole a že se to u nich projevuje teď, když je jim třicet let.

Jak dlouho se této profesi vlastně věnujete?
Už to bude přes jedenáct let, co funguji v roli psycholožky. A tady v Olomouci třetím rokem. Předtím jsem působila v Prostějově, kde jsem pracovala v adiktologii, tedy s problematikou drog.

A jste Hanačka? :-)
Ne (směje se), jsem z Vysočiny. V Olomouci jsem studovala psychologii, a tak jsem tady zakořenila a zůstala. Olomouc mám moc ráda.

Za tu dobu už máte asi řadu zkušeností. Jak si vy sama dokážete poradit, když za vámi lidé chodí se svými příběhy, které určitě bývají i hodně náročné? Máte nějakou „vychytávku“, jak si to, co tady slyšíte, nebrat?
To hlavní je asi to, že máte přátele, vztah, dobré kolegy v práci a máte koníčky, takže se staráte sama o sebe. To, co učíte klienty, je potřeba praktikovat i ve svém životě.

A daří se Vám to? :-)
Myslím, že daří (smích), ale taky jsem se to učila.

Jak se po těch letech díváte na svou práci. Určitě máte jiný pohled naproti tomu, když jste začínala. Zmizely vaše ideály?
Ze začátku jsem pracovala hlavně s nemotivovanými klienty, s aktivními uživateli drog. Šlo spíš o to hodně dlouho vydržet, motivovat je, dávat jim sílu, aby byli aktivní a měli vůbec chuť společně pracovat na změně. Teď pracuji s klienty, kteří chodí sami, jsou motivovaní, takže je to úplně o něčem jiném. I proto mě má práce baví čím dál víc. Baví mě i ta různorodost, každý klient přináší jiný životní příběh. Často bych si už předem myslela, s čím klient přichází, a ono se ukáže, že je všechno jinak. (smích)

Ten moment překvapení může být hodně zajímavý :-) a ty příběhy stejně tak. Máte svou osobní vizi, kam ve své profesi pokračovat dál?
Jsou určitě zajímavé, ale kolikrát si v tom křesle uvědomujete, jak dobrý život máte, i když na něj žehráte. Do budoucna se chci posouvat určitě k traumatům, ke specifičtější práci. Pracovat přes somatické, tělesné prožívání. Většina psychologie se totiž zaměřuje na verbální stránku potíží, kdy si o nich povídáme a zpracováváme je, ale léčba traumatu podle Petera Levina, které se věnuji, je také o tom, že pozorujeme tělo, co se kde děje, kde je úzkost, kde napětí, kde jste uvolněná. A tam pracujeme i s nervovým systémem a uvolňuje se pak i to, co je dlouho zablokované. A to mě baví.

Takže když vypozorujete, kde má člověk v těle kvůli své psychice napětí, doporučujete mu dál nějaké osvědčené recepty? Třeba kam si mají zajít na masáž, nebo co cvičit?
Pro každého klienta hledáme koníčky a relax na "klíč“. Zrovna u traumatizovaných klientů je to s masáží obtížnější, může je to naopak ještě retraumatizovat. To znamená, že i pouhý dotyk takového člověka může znovu traumatizovat. Proto se většinou z dotekových technik doporučuje biodynamická kraniosakrální terapie. Při ní se s klientem moc nepohybuje ani se nedotýká a pro traumatizované klienty určitého typu je výborná. Co se týče cvičení, pohybu, tak každému vyhovuje něco jiného, například běh, jóga, meditace… Důležité je, aby to bylo v přiměřené míře a cítili jsme se díky tomu ve větší pohodě.

Umíte si tedy představit, že se práci psychologa budete věnovat do konce života? Jak vnímáte náročnost tohoto povolání na svou vlastní psychiku?
(smích) Zrovna včera jsem nad tím přemýšlela. Když se to přehání, asi by to nešlo. Relax tam prostě musí být. Ale představit si to umím a dokonce se na to těším. Pokud to bude nakombinované i s jinou prací v oblasti psychologie. Přijde mi, že psycholog zraje. A vnímám to u sebe i u svých kolegů. Ale nesmí přezrát. (smích) Těším se na to, kdy budu zkušenější a zkušenější. Samozřejmě nároky na psychology ve vzdělávání jsou velké i v průběhu praxe. Jak finanční tak časové. V podstatě se vzděláváme neustále. Třeba psychoterapeutický výcvik je pětiletý, je to taková další vysoká škola. Nebo když chcete být klinický psycholog a mít smlouvu s pojišťovnami, obnáší to další pětiletou atestační přípravu...

Takže aktuálně je to ve vašem centru s pojišťovnami jak? Klienti si vaše služby hradí sami?
Ano, hradí si to sami, ale jsme zdravotnické zařízení a můžeme s pojišťovnami začít jednat. V současnosti u nás ale klienti žádanky od lékaře uplatnit nemůžou.

Myslíte si, že to, co při své praxi a s lidmi zažíváte, je výhodou ve vašem osobním životě? Nebo naopak v tom vidíte nevýhodu? Promítáte si nabrané zkušenosti do osobního života?
V přátelství a partnerství to může být někdy i na překážku. Musíte to umět v osobním životě ukočírovat, abyste nebyla stále v roli psychologa. Ne vždy se to daří, ale to je stejné jako u jiných profesí, každá práce vás ovlivňuje a mění. Ale myslím, že se to člověk časem naučí. Určitě to má výhody i nevýhody.

Takže řeknete si někdy, že byste radši ty zkušenosti neměla?
Má to výhodu v tom, že máte větší frustrační toleranci na různé situace ve vašem životě. Když se začne něco dít, nezpanikaříte a víte, co máte dělat. Víte, jak uklidnit druhého člověka i sama sebe. Nebo se například můžete ozvat kolegům.

A jak to funguje ve vašem kolektivu? Nemáte problém jít za kolegou, se kterým se znáte a který sedí třeba vedle, a začít s ním řešit nějaké osobní problému psychického rázu?
Když je to jednorázová záležitost, kamarádsko-kolegyální, tak to není žádný problém, spíš je to příjemné, že jsme na jedné vlně, pokud by se jednalo o větší nebo dlouhodobější problémy, tak si vyhledáte vlastního psychologa a nebudete s tím obtěžovat své kamarády a kolegy. Nebo se vypovídáte mezi svými blízkými. A to učím i své klienty – když je to zvladatelné v sociální síti kolem vás, tak je to úplně nejlepší.

Ne vždycky se ale dokážeme ventilovat a také odhadnout, kdy a kde se můžeme ventilovat...
To je otázka, řada lidí to nedokáže. Pak právě přicházejí sem a společně se díváme, co funguje a co nefunguje a co je potřeba začít dělat jinak.

---

Pokud se ve svém životě hodně řídíme slovy měl bych a musím, pak jsme většinou nešťastní.

Teď skočme trochu do jiných vod. Co si myslíte o Hanácích? Jsou něčím specifičtí? Řeší třeba jiné problémy? Hanák prý hodně vydrží. :-)
Myslím, že všude jsou lidé stejní. U klientů, se kterými se setkávám, nevidím rozdíl v tom, jestli jsou z Vysočiny nebo Hané. Nic specifičtějšího tady v Olomouci asi není, ani co vím od kolegů. Drogy a problémy s alkoholem se řeší všude, stejně tak problémy ve vztazích, v práci nebo poruchy osobnosti.

Máme teď aktuálně ve společnosti nějaký speciální trend, co nás lidi nejvíc, a to nejen tady na Hané, trápí?
Teď, myslím, řešíme více vztahy, i když to bylo vždycky. Jsou komplikovanější a také náročnost pracovní a rodinná kladená na člověka je těžko zvladatelná. To se může odrážet v různých stresových situacích. Stres pak může ovlivňovat, jak se cítíme, jak jsme zdraví, jak se vyrovnáváme s každodenními problémy. Myslím, že oním fenoménem je uspěchanost doby a vysoké nároky. U mladší generace jde zase o to, ustát všechny experimenty s drogami a všechny možnosti, které se jim nabízí. Já se hodně setkávám u klientů se šikanou, ať už v dětství, na základní škole, nebo také na pracovišti v podobě vysokých nároků, náročných šéfů nebo kolegů.

A myslíte, že lidé chtějí řešit své problémy?
Ano, určitě chtějí. Větší rozdíl může být mezi klienty, kteří si za sezení platí, a těmi, kteří to mají zdarma. Klienti, s nimiž se já tady setkávám a kteří si za terapii platí, doopravdy chtějí něco se svými problémy dělat. Snaží se a jejich motivace je velká.

Co byste nám běžným lidem s malými i velký problémy doporučila, jak si s nimi poradit a jak si zařídit šťastný život, protože snad každý chceme být šťastný? Poradíte nám nějaké techniky, které by nás udělaly šťastnější, spokojenější?
Receptem zjednodušeně je, dělejte, co vás baví. S klienty často probíráme slovíčka musím, chci a měl bych. Pokud se ve svém životě hodně řídí slovy měl bych a musím, pak jsou většinou nešťastní. Všichni máme samozřejmě v životě povinnosti a něco musíme, ale pokud zapomínáme na to, co chceme, po čem toužíme a co si přejeme, pak je to špatně. Hlavně se nesmíme zanedbávat a zapomínat na své potřeby, důležité je dávat se na přední místa. Většina lidí si dává na přední místa někoho jiného – děti, partnera, ale důležité je, abyste vy byli šťastní a pak můžete dělat šťastnými ty druhé.

Máte už vypozorováno, jak jsme na tom s naší psychikou podle profesí? Které jsou nejnáročnější a nejnáchylnější?
Většinou je to zdravotnický personál a hlavně lidi, kteří se setkávají s neštěstími, záchranáři, ale i pedagožky, právníci a tak dále. Nedá se to ale takto jednoduše říci, každý může mít psychický problém. Existují na to samozřejmě i výzkumy...

Co novináři? Jak ti si stojí? (smích)
Novinář mi do ordinace ještě nepřišel. (smích)

Takže si stojíme dobře. :-)
Asi si stojíte dobře. :-) Přijde mi, že je to celkem namíchané, přichází klienti jak z humanitních oblastí, zdravotnických, tak technických a průmyslových. Ke mně se obecně dostávají hlavně lidé, kteří něco zažili v dětství nebo dospívání. Okrajově se ještě zabývám psychologií práce a organizace, a pokud si nějaká firma objedná naše služby, pak vyjíždíme i do terénu. Může se to týkat, jak koučování, výběru zaměstnanců, ale i diagnostiky firemní kultury.

Jak se díváte na to, že bychom zprostředkovali základní psychologické znalosti našim dětem už na základní škole? Myslíte, že by to mělo smysl a zlepšilo třeba i stav ve společnosti?
Myslím, že základní techniky, jak se zrelaxovat, jak zvládat stres i své emoce, by mohly být ve školách velmi zajímavé. Hlavně hrou. Ale i učit děti, jak komunikovat, jak si říct, co chtějí, jak mohou argumentovat, jak řešit konflikty a udržet si své hranice.

Pro ty z nás, kdo si cestu do psychologické poradny ještě nikdy nenašli, ale chtěli bychom přijít řešit své problémy, nám prozraďte, co můžeme čekat při první návštěvě? Co se tady děje za zavřenými dveřmi?
První setkání je většinou o vyjasňování toho, co klient chce a co může terapeut nabídnout. Většinu času mluví klient, vypráví svůj příběh, co je za tím a co potřebuje. A někdy si i ujasňujeme, co potřebuje, protože někdy ani sám neví, co za jeho problémem je. První hodina tak uteče hodně rychle a na konci se většinou dostáváme k nabídce ode mě, jako terapeuta, co je možné s tím dělat do budoucna a pak se klient rozhoduje, jestli tou cestou půjde.

Přesně takhle si představuji pohled hluboko do duše. Foto: Ondřej Hlaváček

Takže když k vám přijdu, mohu si vybrat, kam si sednu nebo lehnu? :-)
Každý terapeut to dělá jinak. Ve většině případů mě ale určitě zajímá, kam si klient chce sednout a kde mě chce zase klient mít posazenou. Záleží na situaci. Někdy klient přijde a hned si sedne sám. Někdo zase naopak. Také je to o typu práce s klientem.

A může si klient určovat, co je mu při terapii příjemné, jak by to v poradně mělo vypadat? Třeba zhasnutá světla, zapálená svíčka, hudba...
Pokud by klient jasně řekl, co potřebuje, nebo to vyplyne z rozhovoru, pak mu rádi vyhovíme. Musí to být samozřejmě v zájmu klienta a v hranicích odborné služby. :-)

Stává se vám pak někdy, že problém, se kterým za vámi člověk přijde, se vás silně a emočně dotýká? Pošlete pak toho klienta dál ke kolegovi?
Určitě, pokud by to pro mě bylo těžké téma, nebo bych ho aktuálně řešila také ve svém životě. Ale určujeme si také sami pro sebe, s čím nechceme pracovat. Už to za svou praxi víme. Pak doporučíme dobrého kolegu.

Kolik terapeutů-psychologů vás tady v institutu tedy působí?
V poradenské a terapeutické části jsme tři, pak je tady ještě dopravní psycholog a psycholog práce a organizace. Máme mezi sebou rozdělené jednotlivé oblasti – klinický psycholog pracuje s psychicky nemocnými, poradensky zaměřený psycholog se zaměřuje na manželství a vztahové poradenství, v nabídce máme i supervize, adiktologii, krizovou intervenci, pracujeme s traumaty... Máme zaštítěny všechny oblasti psychologie a klient tak nemusí se svým problémem chodit někam jinam. Na zakázku děláme i výzkumy.

Jak dlouho sezení trvá?
Standardně trvá 45 minut až hodinu a půl.

A výkon je placen jak?
Podle času, který je podle ceníku jasně dán (najdete zde). Ani já ani nikdo z mých kolegů nedělá to, že bychom chtěli za pět minut platit navíc.

Existuje nějaká metoda nebo terapie, která je vaše nejoblíbenější, nebo nejúčinnější?
Já se zaměřuji na terapeutické směry, které jdou s tělem, somatické. Mám ráda, když se jde takzvaně přes tělo. To neznamená, že se vás psycholog dotýká, ale že se dívá na tělesné prožívání, kde co cítíte, kde jste uvolnění, kde máte blokády a při tom si povídáte atd.

Naše čtenáře by možná ještě zajímal názor odborníka na lidi, kteří pracují jako terapeuti či jako léčitelé za pomoci různých metod a přitom nemají psychologické nebo psychiatrické vzdělání?
U nich jsem velmi opatrná. Ale nemyslím si, že člověk, který pomáhá lidem, by musel mít vystudovanou jednooborovou psychologii. Na druhou stranu by měl mít nějaké vzdělání – třeba dlouhodobý psychoterapeutický výcvik, měl by se vzdělávat sám pro sebe a třeba si projít různými kurzy či výcviky. Alternativní metody jsou někdy na štíru, setkávám se i s klienty, kteří jimi prošli a rozhodili je. Záleží ale, jaký člověk, v jakém stavu a za kým přijde.

Stává se, že jde člověk studovat psychologii a pak sám zjistí, že má vážné psychické problémy, které mu zabrání se tomuto oborou dál věnovat?
Ano, určitě, my psychologové jsme v rámci populace jako každý jiný. I lidé, kteří jdou studovat psychologii, mohou mít problémy, ale většinou se to za dob studií odhalí a studia nedokončí. Jsme opravdu stejní, jako kdokoliv jiný.