Tahle zima je vážně dlouhá. Vánice střídá déšť, chodníky občas budí dojem bruslařské dráhy a ze střech visí zlověstná kopí rampouchů. Zemský ráj není na dohled, i když zpoza mraků občas vykoukne Slunce. A ještě ke všemu nám zrušili noční autobusy.

Noční autobusy. Nástup předními dveřmi, hulákání alkoholem rozjařených i pospávání alkoholem přemožených... Nevím, jestli se mi po nich bude stýskat. Vždycky jely buď pět minut předtím, než jsem došel na zastávku, nebo bych podle jízdního řádu musel hodinu čekat. A když už jely, těch pět kilometrů, které jsem po nich za svých dvanáct korun chtěl, braly neskutečnou oklikou. Chodil jsem raději pěšky, za hodinu v Olomouci dojdete kamkoliv.
Ostatně přezákazovanému MHD se pokud možno vyhýbám ode dne, kdy mě dobrá žena z reproduktoru vyzvala, abych sundal batoh ze zad a položil ho na močál připomínající podlahu.

Ani zima mi nebude chybět. Chodníky ve státní údržbě klouzaly úplně stejně jako před rokem, kdy je ještě čistil buržuj. Naražená kolena a lokty se mi do jara zahojí, až se příroda probudí k novému životu, zapomenu zimní chmury. A stejně tak rozhněvaní mladí lidé zapomenou na noční autobusy a budou radostně kráčet sobotní nocí k domovům. Na čerstvém vzduchu pomalu vystřízliví a rána nebudou bolavá. A o to přece velkým šéfům šlo. Vždyť jim jde hlavně a jedině o naše dobro.