Když člověk umře, než si toho všimnou všechny úřady a jiní zasilatelé korespondence, chvíli to trvá. Pokud žijete na stejné adrese, občas vylovíte ze schránky dopis určený zesnulému. Dvanáct let po smrti mého dědečka už mu pravidelně přicházejí zásilky jen od vydavatelů dvou vědeckých časopisů z Kanady a Austrálie a také od olomoucké radnice.

Když člověk umře, chvíli to trvá, než si toho všimnou všechny příslušné úřady, instituce a další otravové a přestanou mu zasílat korespondenci. Nejprve se odmlčí všichni ti, kteří chtějí něco zaplatit. Pak přestanou chodit pozvánky a vánoční pohlednice. Nakonec to vzdají i ti nejotrlejší - zasílači reklamních nabídek a výhodných tarifů na elektřinu, plyn, vzduch a životní prostor. Pokud i po letech na stejné adrese bydlí pozůstalý téhož jména, občas přece jen ze schránky vyloví nějaký ten omyl v obálce nadepsané drahým jménem; pietně, aniž by psaní rozlepoval, roztrhá ho na malé kousíčky a uloží do tříděného odpadu.
Bydlím v bytě po prarodičích. Letos to bude dvanáct let, co umřel dědeček. Poštu dostává pravidelně třikrát do roka. V lednu přijde z Kanady ve fólii zabalený katalog specializovaných zdravotnických pomůcek. V březnu chodí taktéž ve fólii zabalený specializovaný časopis australské lékařské společnosti zaměřený na nemoci krve. A v květnu přijde obálka z olomoucké radnice. Přiznám se, že všechny tři zásilky rozbaluji. První dvě, abych mohl roztřídit odpad na papír a plast. A tu třetí z čirého zájmu, který by mi děda jistě odpustil. V obálce nadepsané dědečkovým jménem je pozvánka na udílení Cen města Olomouce. Děda tuhle cenu dostal jako jeden z prvních a město laureáty na další udílení pochopitelně zve. Pamatuji si, že si jí dost vážil. Je to spíš úsměvné nedorozumění, způsobené nejspíš leností příslušného úředníka ověřovat si, zda se adresátův život již neskončil. (Třeba na stránkách ceny, kde jsou tyto údaje veřejně dostupné.) Pokud se dopisy nevrací zpátky, zřejmě není důvod v seznamu něco měnit. Přiznám se, že v prvních letech, kdy jsem tu bydlel, mě zamrazilo, když jsem obálku s dědovým jménem ve schránce našel. Teď už to beru s humorem a každý rok si říkám, že o tom napřesrok musím napsat, pokud pozvánku pošlou znovu. Trvalo to šest let, než jsem se k tomu odhodlal.
I ta pozvánka samotná mě každý rok pobaví. Je to vlastně jen takový poukaz pro dvě osoby: pokud se laureát chce zúčastnit, má potvrdit svou účast. A teď se podržte. Na mailovou adresu. Jistě, dnes je to běžný způsob. Průměrný věk laureátů se ovšem hodně blíží kmetskému, neboť cena se uděluje především za celoživotní zásluhy, navíc existuje již dosti dlouho. Skutečnost, že magistrátní úředník chce po mém dědečkovi, který by se letos dožil sta let, aby mu psal e-mail, mne už ovšem uráží. Na pozvánce je však uvedeno i telefonní číslo, tedy budiž, nějak se asi domluví i laureát, pro nejž je elektronická komunikace neznámým pojmem. Starého člověka ale nejspíš zmatete tak, že si možná účast na akci raději rozmyslí. Dopídit se z pozvánky jakékoliv přesnější informace ale také nemusí být snadné. Text je totiž psán tak drobným písmem, že i člověk o dvě generace mladší potřebuje k přečtení zvětšovací sklo.
Ale nezlobím se. Ani nebudu psát, jaké je to plýtvání veřejnými prostředky a zkoušet násobit počet zemřelých laureátů deseti korunami za poštovní známku. Jen si myslím, že by se město k osobnostem, jejichž vykonanými skutky se cítí poctěno, mohlo chovat trochu citlivěji.