Jsou tomu dva měsíce, co byl oficiálně spuštěn projekt "Daruj chvilku". Projekt má již své první dobrovolníky a několik zrealizovaných akcí pro seniory. Co se za tu dobu přesně událo, jaké jsou první výstupy projektu a další plány do budoucna? Co vše musí člověk, který chce pomáhat seniorům, podstoupit a jak vypadá dobrovolnická činnost v praxi a proč bychom měli mít více dobrovolníků? Nejen na tyto otázky odpověděl první dobrovolník projektu, jeden z autorů a realizátorů projektu Radim Kašpar.

Vy jste stál u zrodu projektu. Jak ten nápad vznikl?
Pokud si dobře vzpomínám, nápad vznikl u kávy v rámci debaty mezi ředitelem Českého rozhlasu Olomouc Josefem Podstatou a Romanem Štěpánkem z agentury RPSC ideas. Ta prvotní úvaha byla relativně jednoduchá. Český rozhlas realizuje projekt Daruj krev, který je zaměřen na širokou veřejnost. Pak také projekt Daruj hračku, ten zas cílí na děti. Logickým krokem bylo vymyslet nějakou vhodnou činnost prospěšnou pro seniory. Já jsem se do celého procesu ihned zapojil a myšlenku dále rozvíjel a společně s ostatními přetavil do již existujícího projektu a konkrétních aktivit.

Co je cílem tohoto projektu?
Cíl je, jak už jsem nastínil výše, pomáhat seniorům. Jak již z názvu projektu vyplývá, vše je založeno zejména na darování chvilky. Mezi hlavní cíle patří i osvěta a nábor dobrovolníků, bez kterých bychom darovat chvilky nemohli.

Co konkrétně si pod „darováním chvilky“ představit?
Senioři, a nejen Ti, kteří jsou v některém ze zařízení pro seniory, trpí velmi často samotou. Nutno si realisticky přiznat, že vyhlídky starých lidí již nejsou nikterak optimistické. Senioři mohou často ztrácet smysl života a to nemluvím o snížení pohyblivosti a omezeném sociálním kontaktu s okolím. Projekt podporuje dobrovolnickou činnost – tedy lidi, dobrovolníky, kteří jsou ochotni takto osamělým seniorům zpříjemňovat chvilky a věnovat jim špetku svého času. To lze samozřejmě nejrůznějšími způsoby, od povídání si, přes hraní her, až po procházku, pokud je to samozřejmě možné.

Bylo náročné projekt převést z ideje do reality?
Jak se to vezme. Úplně jednoduché to nebylo. Prvotní myšlenky byly trochu idealistické a v praxi jsme narazili na drobná úskalí. Nikdo z nás popravdě nebyl úplným expertem na detaily související se sociální péčí. V průběhu příprav jsme tak museli některé původní záměry upravovat. Abych uvedl příklad: naivně jsme si třeba mysleli, že vytvoříme portál na internetu s interaktivním kalendářem a zájemci se do něj, po ověření identity, budou moci registrovat a realizovat tak schůzky v jednotlivých zařízeních a u jednotlivých seniorů. Velmi brzy jsme zjistili, že dobrovolnická činnost je trochu složitější, je nutné eliminovat možná úskalí a rizika a je to především o budování dlouhodobého vztahu se seniorem. Důraz je kladen také na bezchybnou koordinaci mezi všemi zainteresovanými. Naštěstí existují organizace, které s dobrovolnictvím mají bohaté zkušenosti. Do našeho projektu jsme hned v počátcích zapojili v Olomouckém kraji Maltézskou pomoc, která má na starost kompletní práci s dobrovolníky. Projekt si hned také získal podporu Olomouckého kraje.

Jaká je další náplň projektu?
Kromě dobrovolnické činnosti je projekt zaměřen také na organizaci kulturně společenských aktivit. Vzpomenu-li první akci projektu, která byla ve Chválkovickém domově seniorů Pohoda, šlo o zhruba tříhodinový program. Seniorům předčítaly ukázky z knih redaktorka Českého rozhlasu Dita Vojnarová a členka činohry Moravského divadla Olomouc Vendula Fialová. Poté následovalo hudební vystoupení operetních árií v podání členů Moravského divadla, vystoupení mladých tanečníků a také návštěva České Miss Gabriely Frankové. Další oblastí, kterou plánujeme nyní více akcentovat, jsou zdravotně osvětové aktivity pro seniory.

Co Vás vedlo k tomu, stát se také dobrovolníkem?
Když nad tím tak přemýšlím, těch motivů bylo asi více. Podílím se na organizaci projektu a připadalo mi vhodné zapojit se na vlastní kůži i do této úrovně. Chtěl jsem zjistit, jak funguje dobrovolnická činnost a nejlepším způsobem byla zkouška na vlastní kůži. Musím jít přeci pozitivním příkladem. Druhý motiv byl ryze osobní. Jednoho ze svých dědečků jsem bohužel nezažil vůbec a druhý mi zemřel, když mi bylo pět let. Co se týká babiček, jedna mi odešla v mých patnácti a druhá byla po mrtvičce upoutána delší dobu na lůžko. I když byla v každodenním kontaktu s mou maminkou, pocit osamění a bezmoci byl pro ni tíživý a jakýkoliv lidský kontakt viditelně pomáhal. I když jsem člověk hodně časově vytížený a někdy nemám čas ani sám na sebe, uvědomil jsem si, že tak mohu reálně pomoci a stačí k tomu jen můj čas a má přítomnost. Myslím, že staří lidé mají nám mladším rozhodně co předávat. Někdy mám také pocit, že se lidé více starají o své domácí mazlíčky, než o seniory, to byl další z motivů.

Co je potřeba udělat pro to, aby se člověk stal dobrovolníkem?
Nejjednodušší cestou je jít na web darujchvilku.cz a tam vyplnit registrační formulář. Zájemcům se následně ozve zástupce Maltézské pomoci a po vyřízení formalit a úvodního proškolení může člověk začít pomáhat.

Jak vypadá dobrovolnická činnost v praxi?
Určitě si nebudu hrát na zkušeného dobrovolníka. Jsem teprve na začátku cesty. Ale kdybych měl popsat svůj průběh, tak... Poté, co jsem splnil veškeré podmínky a formality s koordinátorkou dobrovolníků Maltézské pomoci, jsem si již naplánoval setkání v domově seniorů Pohoda ve Chválkovicích. Tam mě paní doktorka Vykydalová seznámila s mou “budoucí babičkou”. Vše další již probíhá po dohodě přímo s ní, jen je vždy potřeba nahlásit se sestřičkám, ať mají přehled.

Jak probíhají vaše setkání?
Vždy si povídáme. Velmi mile mě to překvapilo… člověk tam vždy zapomene na každodenní shon a stres a poslouchá zajímavé životní příhody. Z ”babičky” vyzařuje, i přes všechny útrapy, pozitivní energie a bohaté životní zkušenosti.

O čem všem si povídáte?
Na začátku jsme se samozřejmě trochu seznamovali. Nyní si povídáme především o minulosti, o životních příbězích, o tom, jak věci fungovaly dříve. Nevím přesně, kolik je “babičce” let, ale soudě z vyprávěných příběhů, bude to kolem 85. Na ty roky a na to, že prodělala před časem mrtvičku, je až neuvěřitelné, jaký má nadhled a schopnost poutavě vykládat.
Zpočátku mi třeba popisovala, jak ji postihla příhoda a byla upoutána nehybně na lůžko… a že potají se snažila každý den se soustředit a cvičit. To trvalo dlouhou dobu a nikdo o ničem nevěděl, až se pak jednoho dne sama posadila na postel a všichni se na to dívali, jako na zázrak. Ta vnitřní síla je inspirující.
Hodně si vykládáme o druhé světové válce. Její tatínek byl legionářem na východní frontě (zajímavý byl například příběh, jak mu zachránila život sušená ryba, kterou nabídl hladovému protivníkovi, jež na něj málem zaútočil bajonetem) a za druhé světové války byl zase vězněn Gestapem v Olomouci. S tím souvisí mnoho příběhů. Bavili jsme se také o osvobození Olomouce rudou armádou.
Při posledním setkání mi “babička” vykládala, kolik veselých příhod zažila s tehdejším ministrem dopravy Blažkem, který byl původem ze Štěpánova a se kterým měla společné kamarády. Rozesmála mě také příhoda, jak po válce měla problém najít práci. Vždy prý narazila, jako hrdá členka Sokola, na svou nechuť vstoupit do KSČ a Svazu socialistické mládeže. Po několika neúspěších údajně po pohovoru u ředitele jednoho z podniků chytla takový, lidově řečeno rapl, že vzala do rukou židli a toho ředitele hnala…a on před ní utíkal. Ty příběhy lze těžko převyprávět, to podání a autentičnost, to je něco úžasného.

To zní opravdu velmi zajímavě. A co další plány projektu?
Zajímavé to vskutku je. Smutné ovšem je, kolik lidí je v každém ze zařízení a jen zlomek z nich má to štěstí, že je navštěvují dobrovolníci. Přitom každý ze seniorů by zasloužil pozornost. Zaměstnanci na nějaký výraznější a osobnější kontakt nemají bohužel kapacitu a tak to je opravdu jen na dobrovolnících.