Moravské divadlo nejprve přepadli mrtvolní Muži ve zbrani, pak se zjevil příjemně nevybíravý rebelský Hamlet. Poprvé bonus pro skutečně jen ty nejoddanější fandy Terryho Pratchetta, podruhé vrstevnatý flák v exkluzivní režii Jana Mikuláška. Divadelní Flora finišuje už zítra.

Pratchett is dead

Páteční premiéra Mužů ve zbrani byla spíše pro ty nejzapálenější příznivce Pratchettovy Zeměplochy. Fanoušci dobrého divadla mohli zůstat doma v očekávání věcí příštích. Minuli by se tak s nesnesitelně prodlužovanou pouťovou atrakcí přeplněnou nefunkčním vtipem. Svým způsobem je fascinující občas vidět tak mrtvolnou činohru beze špetky invence, která od začátku do konce díky své umělosti působí jako jedna ze stovky zaměnitelných estrád nejmenovaných televizních stanic. Mrtvá literární ilustrace. Nic víc. Na druhou stranu, pakliže budou z výsledného patvaru nadšeni zastánci Pratchetta i předchozí Maškarády, situace ve vesmíru se může zklidnit. Vše je v pořádku, fanouškům jejich miláčky nikdo nebere. A pokud jde o nějaké "objektivní" plus, míří spíše k humorným hereckým kreacím Petra Jarčevského a především Pavla Doucka. Zejména v druhé půlce Doucek v roli desátníka Karotky srší zvláštně nabíjející energií, zapadá do celého konceptu téhle utrápené taškařice, zároveň je jejím jediným opravdu světlým bodem. Užívá si veškeré úšklebky, groteskní kreace, je jako postavička z parodického komiksu. A během premiéry se navíc hned několikrát projevila jeho síla v herecké improvizaci (podobné kousky jsou u něho k vidění v tramtarské inscenaci Terminátor a Já). Finální velmi vlahý potlesk mohl být přece jenom intenzivnější právě kvůli němu. Rozpadající se Muže ve zbrani drží ze všech sil nad dnem.

Shakespeare ve formě

Režisér Jan Mikulášek jako pravidelný host Divadelní Flory. Minulý rok nechal zářit svou téměř dokonalou adaptaci antiutopie 1984, tento ročník se nejprve (druhým želízkem v ohni je Divoká kachna) představuje se svou vizí Shakespearova legendárního Hamleta, kterou minulý rok nachystal pro brněnskou scénu Divadla Husa na provázku. Příjemně náročná, opět výjimečně stylizovaná interpretace, která Mikuláškovi zase jednou přikládá status nejlepšího prznitele světové klasiky. Nedrží diváka za ruku, jde proti očekávání i proti srsti, nebojí se výstředností ani nadsázky. Pokušitel, co pečlivě nabourává hranice. K originálnímu znásilnění si přizval radikální civilní překlad Zdeňka Urbánka a po ruce nechybí ani jeho "bratr v triku", autor scény a kostýmů Marek Cpin.

V nepřívětivém měšťáckém bytě kdesi v bezčasí (nebo snad 30. až 40. léta minulého století?) se odehrává psychologický thriller prošpikovaný tunou detailních symbolů, ozvláštněný (pro Mikuláška) už tolik typickým expresivním herectvím, výrazným hudebním doprovodem i účelnými popovými ataky, které tentokrát zastupuje song Karla Gotta. Uprostřed toho všeho jakoby životem znavený dánský princ v podání Jiřího Vyorálka. Důsledný ve své skoro až pubertální roztržitosti, přímý rebel s vizáží bohémského guru. Zvláštní, nakolik ta inscenace svou šedivostí připomíná zašlé rodinné fotky nebo černobílé filmové napínáky. Je protkaná hutnou a drásavě temnou atmosférou, na diváka se valí stejně pomalým, zato však spolehlivě drtivým tempem jako většina písní z posledního alba Humbug kytarových Arctic Monkeys.

Hamlet v režii Jana Mikuláška nepostrádá hutnou a drásavě temnou atmosféru, na diváky se valí pomalým, zato však spolehlivě drtivým tempem jako většina písní z poslední desky Arctic Monkeys.

Divadelní Flora finišuje tento pátek, program, ale třeba i festivalový zpravodaj si můžete prostudovat na oficiálním webu festivalu.