Když jsem si v únoru zlehka rýpla do kolegy Honzy Procházky, že by se letos mohl při tom kulatém výročí půlmaratonu znovu vydat na trať jako běžec, netušila jsem, co mě čeká. Sice jsme se tomu společně zasmáli, ale o pár dnů později přišel Honza s bláznivým nápadem - ať teda běžím taky. Haha, napadlo mě v první chvíli. Pak mi ale v hlavě začala ta myšlenka hlodat. Přece jen už bylo nějakou dobu po Vánocích (následovaných učením na státnice, kdy jsem zajídala stres vším možným) a já už dva týdny opakovala, že bych měla zase cvičit. Proč tedy nezačít s běháním? Ani nevím jak, ale kývla jsem na to, a pak už nebylo cesty zpět. Žádné výmluvy, že je na běhání moc zima, nebo to vypadá na déšť - prostě se s tréninkem začít muselo. Koupila jsem si větruvzdornou nepromokavou bundu a začátkem března jsem vyběhla poprvé. Kousek od bytu mám cyklostezku podél Moravy, takže trasa byla jasná. Uběhla jsem něco málo přes čtyři kilometry a byla jsem spokojená. Postupem času se vzdálenosti navyšovaly a já jsem zjistila, že běhání venku není tak hrozné, jak jsem si vždycky myslela. A ten pocit, když jsem poprvé uběhla deset, a poté i patnáct kilometrů, byl nepopsatelný. A v polovině května jsem se přiblížila dvacítce. Trasa kolem devatenácti kilometrů za necelé dvě hodiny. Jenže to bylo ještě počasí mezi dvaceti a pětadvaceti stupni. Na rozdíl od sobotního půlmaratonu.

Na vzdálenost jsem sice měla natrénováno, ale na běh v tak extrémních teplotách se zkrátka připravit nedá. Když začátkem června udeřily tropy, zjistila jsem, že i při pomalém tempu se mi nedýchá úplně nejlíp. Takže naplánovanou trasu jsem si zkrátila, co to šlo, a doběhla jsem domů. Část jsem i šla, běžet mi ke konci moc nešlo. Říkala jsem si, že se snad zase ochladí (přece jen teploty byly do té doby jako na houpačce). Neochladilo, dokonce hlásili na sobotu extrémních 35 stupňů Celsia. Věděla jsem, že se při závodě nechci za žádnou cenu přepínat a pokud ucítím, že to prostě nejde, tak odstoupím.

Atmosféra na startu byla nepopsatelná. Davy povzbuzujících fanoušků a spousta natěšených běžců. Stáli jsme v mírném stínu a lehce pofukoval větřík. "To by šlo, to počasí už snad nebude tak špatný," řekla jsem si naivně, ale po pár metrech mě sluníčko přesvědčilo o opaku. Hned ze začátku mě dost běžců předbíhalo, ale zůstala jsem v klidu - hlavně nepřepálit začátek. Ještě před startem závodu avizovali pořadatelé, že z důvodu extrémních teplot budou cca každého 1,5 kilometru zavlažovací spršky, a musím říct, že opravdu přišly vhod. Proběhnout pod jemným rozprašovačem vody a dalších pár metrů cítit chladivý pocit bylo skvělé. Asi po dvou kilometrech jsem upřela zrak na cedulku slečny necelé dva metry přede mnou: 10 + 11 km. "Hmm, to bych taky brala, běžet jen půlku," ozval se hlásek v hlavě. "Neblázni, to zvládneš celý," ozval se druhý. No uvidíme, zatím jsme na začátku...

Musím říct, že jsem se v průběhu závodu vždycky těšila na občerstvovací/osvěžovací stanici. Ani ne tak kvůli vodě nebo ionťáku, ale kvůli mokrým houbičkám. Tohle byl totiž naprosto skvělý pomocník na trase. Když jsem viděla, že jsem těsně u stanice, přešla jsem do rychlého kroku, popadla vodu nebo ionťák, trochu se napila a na konci stanice jsem si vzala dvě houbičky napuštěné studenou vodou a znovu do poklusu. Nikdy jsem veškerou vodu nevymačkala hned, ale osvěžovala se v průběhu - tohle mi fakt hodně pomáhalo. Snažila jsem se hlavně nevypadnout z tempa a zbytečně se nezastavovat. Ani u občerstvení jsem se nechtěla zastavit, vždy jen zpomalit do kroku a pak se zase rozeběhnout. Z tréninků na delší vzdálenosti jsem měla vyzkoušené, že když zastavím, nebo delší dobu pokračuju krokem, tak už se tolik nerozeběhnu. Proto, když jsem viděla běžce po trase, kteří postupně přecházeli do chůze, říkala jsem si, že za "pár metrů" bude další občerstvení, a tam na chvilku zpomalím. Po deseti kilometrech (někde u NH hotelu) jsem si říkala, že to zvládnu. Počasí už bylo lepší, houbičky pomáhaly a navíc - už "jenom do parku, k nádraží a hurá do cíle na horňák". Ve Smetanových sadech jsem začínala cítit kolena, ale mezi fanoušky jsem zahlédla několik známých i rodinu a jejich podpora mi dodala další síly. Před nádražím se kolena zase začala ozývat a já bych nejradši zastavila a šla domů. Věděla jsem, že kdyby to nebyl závod, tak tohle je ten moment, kdy končím. Ale tady pár metrů přede mnou stála cedule "18 km" a já věděla, že do cíle už je to kousek. Že vzdát to teď bych si celou dobu vyčítala. A navíc za pár metrů čekala poslední občerstvovací stanice. Tam jsem si kolena zchladila vodou z houbičky a běžela jsem dál. Věděla jsem, že mám mnohem pomalejší tempo, ale zastavit jsem nechtěla. Prostě ne. Už bych to nerozběhla. Už jak dlouho od povzbuzujících fanoušků poslouchám, že už jen dva kilometry. Ale teď už se to snad blíží... Kruháč, kino Metropol, Galerie Moritz… Sakra, ono už je to fakt kousíček. Nohy berou sílu, ani nevím kde, a cítím, že zrychluji. Už jsem v Riegrovce a už vidím žlutou bránu signalizující cíl. Proběhnu a nemůžu tomu uvěřit. Čas dvě hodiny a dvacet sedm minut. Já jsem to fakt dala. Uběhla jsem půlmaraton a ani jednou se nezastavila. Zpomalila jsem do kroku jen u občerstvení. Nechápu to. V cíli na mě čeká tatínek a přítel, oba pyšní. A do minuty po zastavení se ozývají i mé nohy a dávají o sobě pořádně vědět. Je mi jasné, že mi půlmaraton budou ještě několik hodin (ne-li dnů) vyčítat. Ale to mi nevadí. Jsem na sebe pyšná. Zvládla jsem něco, co jsem si před půl rokem ani nedovedla představit. A kdo ví, třeba příští rok budu opět na startu. ;-)