Léto není jen čas koupání, krátkých kalhot nebo příjemného pivka na zahrádce. Teplé počasí probouzí i pouliční živly. Otrlí bezdomovci vylézají z doupat a vydávají se na lov drobáků a sběr vajglů. Ulice lákají i různé chodící kokakoly, prodejce nejvýhodnějších tarifů, nejvoňavějších parfémů a bohužel i různé pouliční výběrčí daní za život ve městě.

"Hej kámo, nemáš drobák?" volá na mě otrhaný vágus, sedící na kašně před Priorem. Před ním se válí zanedbaný vlčák, který občas ze zvyku poštěkne. Míjím dvojici bez povšimnutí. Razím si cestu davem anonymních spěchajících lidí. Vtom se ke mně přitočí dívka v minisukni a blůzičce s výstřihem, na který by se mělo vydávat povolení s kulatým razítkem: "Mohla bych vám položit pár otázek?" cení americký úsměv. "Spěchám," ceknu a snažím se skrýt v davu. Americký úsměv na chvíli vystřídá zklamání, ale to už má výstřih jinou oběť. Obloukem se vyhýbám další partičce evidentně podnapilých bezdomovců, která okouní před kdysi vyhlášenou cukrárnou Dejmal. Že jsem udělal strategickou chybu si uvědomím vzápětí. Kráčím přímo do náruče páru gymnazistek v příliš dlouhých tričkách s nečitelným logem. Jedna drtí v puse žvýkačku. Natahují ke mě kasičku. "Přispějte na děti s cholerou," žadoní dívky a ukazují mi pomačknanou fotografii černouška s oteklými rty. Kroutím hlavou a snažím se vyhnout. "Tak si trhni,“ uleví si ta se žvýkačkou a práskne bublinou. Přemýšlím, jestli jsem přece jen neměl těm cholerovým dětem dát aspoň bůra, když mi zastoupí cestu muž černém. "Dobrý den, mohu se zeptat, jakého používáte operátora?“ Dnes se mě zřejmě rozhodli ulovit. "Mám služební telefon,“ pálkuju ho pryč, ale chlap se nedá. Přemýšlím, jestli mu v těsném černém obleku není na sluníčku horko. Jdu pryč, ale poskakuje za mnou. "Mohl bych vám nabídnout dárek, zbrusu nový mobilní telefon za pouhou jednu korunu, stačí když se upíšete...“ nasazuje naučený medový hlásek. Mám chuť mu říct něco sprostého, ale ovládnu se. Cupitá za mnou ještě asi dvacet metrů, než mu dojde, že to myslím vážně. (Neupsal jsem se ďáblu, neupíšu se ani tobě, kašpare...) Oddechnu si a zapaluji cigaretu. Prodavač Nového prostoru mě sleduje psíma očima, ale k ničemu mě nenutí. Pak mi ale zazvoní telefon. "Dobrý den, máte čas na krátký monitorovaný hovor?“ spustí na mě unavený ženský hlas. Zavěsím...

Nemám apriori nic proti dobročinnosti. V podstatě mi nevadí bezdomovci ani pouliční prodejci. Každý má, co si vybere. Procházet však jejich rajónem každý den vyžaduje otrlost. Jejich i moji. Je to válka. Kdo se nechá ulovit, toho džungle sní. A bohužel, děti s cholerou doplatí na prodavače voňavých tarifů. Chodec džunglí totiž nedá nikomu nic. A vajgly háže do koše.