Už se zase vyrojili. Ulice jsou plné podivných postaviček s kasičkami, lákají z vás drobné a nabízejí kýčovité pitomosti. Vše pro dobrou věc. Třeba pro děti. Nebo pro nemocné. Nebo prostě jen tak. Sezona výběrčích začíná.

"Dobrý den, přispějte..." Udělalo se teplo a do ulic opět vyrazili sběratelé drobných. Tu z vás tahají peníze na seniory, tu na děti, tu na nemocnici v Guyaně nebo sirotčinec na Antarktidě. Nová vyhláška zaplaťpámbu vyhnala pouliční prodejce nejvýhodnějších tarifů a poskytovatelů těch nejúžasnějších bankovních půjček a pojištění. Jenže se zdá, že výmluvní agenti prostě jen převlékli kabáty a místo složek s logem nejúžasnější bankovní půjčky popadli košík, namalovali na něj piktogram dítěte v nemocniční postýlce a nasadili své síly ve prospěch charity. Nic proti. Určitě je užitečnější z důvěřivé stařenky vymámit bůra a potěšit jím potřebného, než vnutit bábince pojištění pro adrenalinové sportovce a namastit si kapsu. Jenže čeho je moc... Znáte to. Cesta z náměstí Hrdinů na Ostružnickou by mě, pokud bych dával všem, kteří si řekli, stála tak stovku. První pětka by skončila u roztomilé copaté dívenky ve žlutém tričku, kterou dosud tvrdá pouliční práce neotloukla: slabým hláskem do lomozu tramvají cosi kuňkala a přitom držela svou kasičku oběma rukama před sebou jako modlu. Další výběrčí číhal na kraji Riegrovy ulice. Ten pro změnu mluvil až příliš. "Brydenspějtenadětizdomovu!" zadrmolil a zachrastil plechovou bandaskou s neidentifikovatelným logem. Minul jsem ho beze slova. Nejlukrativnější fleky na vstupech na náměstí obsadili ti nejotrlejší, kteří tu zřejmě mají svoje místečka z dob pouličních válek mobilních operátorů. Jeden z nich, hromotluk v baloňáku z devadesátých let a naleštěných prestižkách mi zastoupil cestu. "Nechcete koupit ňáký hračky? Je to na děcka z děcáku," přemlouval mě hlasem prodavače bonů. Z igelitky začal tahat jakési dřevěné figurky. Hlavou mi prolétly všechny zaručené sebeobranné chvaty, po nichž i ten nejsvalnatější agresor padá bezvládně k zemi, ale chlapík kupodivu ustoupil rychle, stačilo rázné "ne". O kus dál se vyhnu skupince bezdomovců, která by určitě taky něco chtěla a málem se srazím s dalším výběrčím. Mladík v obrovských brýlích kráčí středem chodníku krokem námořníka, na krku má zavěšený prvorepublikový tác na losy a na něm vyskládané jakési opelichané plyšáky. "Tak jakej to bude, šéfiku?" bez pozdravu mě staví do trapné situace. Opět se mi vybaví akční scéna s vykopnutou nohou, tácem letícím vzduchem a tleskajícím publikem, ale nejspíš bych ublížil sám sobě. Tenhle mě ale nechce pustit a když se ho snažím obejít, zastupuje mi cestu. "Nemám zájem!" trvám na svém. "Ani tady toho žlutýho?" podbízí se a ukazuje mi jakousi jedovatě vyhlížející zrůdičku. "Je to na seniory," dodává. "Vážně, ne, díky," kroutím hlavou a přemýšlím, jak z toho ven, když mě osvobodí skupinka cizokrajně vyhlížejících turistů. "Gutentáág!" volá na ně plyšák pro seniory a já prchám. Tohle teda vážně ne.
Celé je to jeden velký podvod. Ten chlapík ze sebe blba na ulici nedělá proto, že by měl sociální cítění, ale proto, že si chce dát oběd a večer si zajít na pivko. A to něco stojí. Pokud za den vyžebrá tisícovku, kolik z ní dostanou potřební a kolik jeho žaludek? Hmm? To už raději nakrmím kasičku nějakým středoškolačkám s tykadly, které pracují pro radost, že nemusí do školy. A nebo pošlu pětistovku na Člověka v tísni, protože vím, že ty peníze do té tísně skutečně půjdou. Ale tohle ne. Má to jen jediný efekt. Zabíjí to v člověku chuť pomáhat.