V nové inscenaci Moravského divadla Olomouc Ženy a panenky se rozjuchaná růžová tvrdě sráží s totální černotou. Režisérka Hana Mikolášková představila těžce stylizovanou inscenaci, která se nebojí být ostrá. Domeček pro panenky, v němž se problémy řeší otevřeně a radikálně. Bez obalu.

Zmiňovaný domeček pro panenky. Na scéně Moravského divadla ho nechala postavit Zuzana Přidalová. Snad už jí někdo koupil panáka. Rafinovaný prostor s obřími i zmenšenými židlemi a stolem. Zakulacená konstrukce, jež je domečkem a pro autora recenze také zmenšeninou (nejenom) ženské planety, kterou tolik okupují rodinné trable a jejich nekompromisní řešení. A rovněž je to chladná kuchyně a obývák v jednom. Působí klaustrofobicky a dokonale izolovaně. Problémů se tak snadno zbavit nelze. Není kam utéci, není jak utéci. Pokud se tam chcete podívat, musíte si posvítit obří baterkou, která visí přímo nad domkem. Drží ji režisérka Hana Mikolášková. To ona umožňuje nahlédnout divákovi dovnitř panoptika.

Kabinet dr. Goldflama

Ne, označení panoptikum není mimo. Hra Arnošta Goldflama je v inscenačním podání Hany Mikoláškové rázná groteska, která má díky své drsnosti blízko k bláznivému hororu. Domeček obývá pětice žen plus jedna oživlá panenka. Sedmiletá holčička, puberťačka, jejich matka, babička a prababička. Vybílené tváře, kruhy pod očima, navlečené v prudce růžových hadrech. Žádná z nich nedojímá ani netěší, každá z nich spíše spolehlivě přibližuje inscenaci k vyšinutému hororu. Jsou to odpudivé panenky, s kterými si chtít hrát nebudete, naopak vám připomenou vaše oblíbené můry o zombies. Mezi nimi se odehrávají veškeré střety, ony a jejich komplexy jsou hybatelé děje. Vše maximálně přepálené a o to také výraznější a intenzivnější. Jako hlavní témata vztah matky a dcery, mládí proti stáří, vztahy dětí vůči vlastním rodičům, neporozumění mezi generacemi. Žádná diplomacie, spíše tvrdé útoky a protiútoky, které se nevyhýbají vulgarismům ani násilí. Nejprve vzpomínaní na zapomenuté sexuální obtěžování vlastním otčímem, podruhé plazící se prababička za odkopnutými berlemi, potřetí morbidní simulace porodu, počtvrté veselá písnička o babičce v hrobečku. A řada dalších momentů, které jsou sice groteskně nadsazené, ale přesto těžké a nepříjemné. Sama režisérka před premiérou mluvila o snaze dosáhnout toho, aby "diváky během smíchu mrazilo". Snaha se vyplatila. Mikolášková navíc pracuje s působivým kontrastem, kdy se ona šílená růžová, evokující Ibalgin, kamarádí s cynismem a nevybíravým černočerným humorem.

Herečky a jejich panenky

Zpět k ženám, zpět k ansámblu. Obsazení rolí proti svému věku funguje. Kdo se ptá, proč se už Goldflam přiklonil k takovému fíglu, ať začne vzpomínat na dětství. Malá holčička si ráda hraje na starší dámu, po vzoru své matky i ona vozí kočárek s (umělohmotným) miminem. A ta skutečně starší zase chce vypadat mladší. A žádné z nich se to samozřejmě nedaří, obě kvůli skutečnému věku nemůžou být absolutně přesvědčivé. Stejné je to i s herečkami Žen a panenek. Nadsázka a odstup od rolí jsou věci, s kterými se tu pracuje chytře a dobře. Sedmiletou holčičku ztvárňuje Ivana Koktová s výborným osvojením si mluvy a přeměnou hlasu. Nevinná, vtipná, dětinská a přitom mnohdy dospělejší než její naivní a blbá pubertální sestra v zábavném a nikterak zbytečně hysterickém podání Naděždy Chrobokové. V roli matky obou sester Ivana Plíhalová. Strhaná a otrávená žena v domácnosti, která ztratila přinejmenším smysl života. Její sny se smrskly do reklamy na lepší účes, dennodenně ji likviduje stín její vlastní matky v podání Eriky Kuncové. Právě ona je hlavou téhle rodiny, ona je tu generálem, což dokazuje už jen svou akčností a dirigentským máváním hole. Ženou číslo 5, osmdesátiletou prababičkou se stala Tereza Richtrová. Sešlý župan, šedé rozcuchané vlasy, berle a stařecký hlas. Senilní a prudce zpomalená bytost, která je všem na obtíž. A jako řešení nepřicházejí žádné domovy důchodců, žádná laskavá přetvářka. Všechno pěkně zostra. Včetně přání brzké smrti, včetně radikálního pokusu naučit "prabi" znovu chodit bez berlí. A nakonec Petra Glacová coby Panenka. Od začátku do konce pobývá ve svém minipokoji, který je součástí celého domečku. Je jakousi obavou všech pěti žen. Zhmotnělá podoba toho, v co se ve finále promění každá z nich. A zároveň taneční prvek, který inscenaci oživuje a zachraňuje před kolapsy, kterých se tvůrci dopouštějí. Probírá ji z násobící se statičnosti, která nudí k smrti, snaží se do ní pumpovat dynamiku a rozviřovat únavu z neustálého sledování nepříznivého prostoru s přemírou otravné růžové.

Večer s glancem

Moravské divadlo nicméně vstupuje do nového roku s hlavou vzhůru, céčková Farma zvířat bude snad brzo zapomenuta. Ženy a panenky jsou drzou a v mnoha ohledech odvážnou inscenací. Pohádka na dobrou noc se nekoná, laskavý humor pro všechny tentokrát zůstal zamčený v šatně. Budou bavit, budou pohoršovat, rozhodně nezůstanou bez povšimnutí. Tahle věc dokáže po skončení vzbudit nepříjemné pocity, které na intenzitě nabírají ve chvíli, kdy při odchodu ze sálu zjišťujete, že sponzorským dárkem pro divačky je nové číslo Glancu. Časopisu "pro ženy s glancem". Morbidní tečka na závěr.