Aby mohli v červenci odjet na půlroční misi do Afgánistánu, musí vojáci 8. jednotky PRT projít několikatýdenním polním cvičením, které je připraví na nenadálé situace, s nimiž se mohou v neklidem zmítané zemi potkat. Vše odpovídá činnosti, která je čeká v neklidem zmítané provincii Lógar. Samopaly tak neodkládají ani při obědě.

Vše jako v Afghánistánu

Thorny Valley neboli Trnité údolí. Tak se jmenuje cvičení, které v těchto dnech vrcholí ve vojenském prostoru Libavá. A rozhodně to není procházka růžovým sadem. Pětistovka vojáků je na Libavé už od začátku června. Všechno odpovídá situaci, která panuje v Lógaru. Pohybují se tu takzvaní značkaři, což jsou vojáci představující civilní obyvatelstvo či příslušníky afghánské policie. Během života na základně i plnění úkolů dochází tak k nenadálým situacím, na které vojáci musí reagovat. "Náš úkol bude podpora a ochrana pracovníků civilních projektů, které se v Lógaru realizují. V roce 2008 jsme už na podobné misi byli, taktika a technika protipovstaleckého boje se však neustále vyvíjí a tak čerpáme i ze zkušeností dalších kontingetů. To že známe terén je ale pro nás výhoda," vysvětlil velitel jednotky podplukovník Pavel Andráško. Vojáci podle něj cvičí v několika fázích. "Nejprve to byl běžný výcvik na úrovni rot, postupně se přecházelo na vyšší organizační celky. Momentálně probíhá kontrola sladění, to znamená, že cvičí celá jednotka a odborníci kontrolují, zda všechno funguje a poté zhodnotí, jestli jsme připraveni," popsal Andráško. Výcvik však dle jeho slov probíhá dobře. "Kdybych nebyl přesvědčen, že jsme výborně připraveni, neměli bychom tu co dělat," dodal.

Osmá jednotka má 286 příslušníků, mezi nimi je pouze devět žen. Věkový průměr je třicet dva let, nejmladšímu vojákovi je dvaadvacet, nejstaršímu sedmačtyřicet let. Do Lógaru odletí vojáci už v červenci, úkoly převezmou 17. srpna. Domů se vrátí až v únoru 2012.

Jeden den s vojáky

Na Libavé to v těchto dnech vypadá jako ve válce. Do prostoru vjíždíme v doprovodu vojenských vozidel směrem od Mrskles a už po pár stovkách metrů začíná úplně jiný svět. Není to jenom tím, že divoká libavská krajina vůbec nevypadá jako Česko. Neustále míjíme náklaďáky plné vojáků a materiálu. Divoce nás předjíždí džípy ježící se zbraněmi. Vojáci se samopaly a v plné polní hlídají cesty, nevtipkují, jsou v akci. Už za pár týdnů budou riskovat životy kdesi v dalekém Afghánistánu a dobře vědí, že pokud nebudou dobře připraveni, nemusí se vrátit. Když je míjíme a chci jim poděkovat, že náši malé zvědavé novinářské koloně dali přednost, prsty mi automaticky udělají véčko. A mladičký voják, v třicetistupňovém pařáku navlečený v těžkých maskáčích, mi pozdrav oplatí.

Přijíždíme do srubového tábora. Vypadá to přesně jako ve filmu. Barák vedle baráku, před nimi posedávají a pokuřují ti, kteří zrovna nejsou v akci. Blíží se poledne a někteří se trousí na oběd. Jedno mají společné. Všichni nesou na zádech samopal. Stát se totiž může cokoliv. Vedou nás na improvizovanou tiskovku. Prostor, kde se buder konat, je označet červenou páskou. Nic neponechají náhodě. Organizovaně se řadíme do vymezeného místa, po pár minutách na přímém slunci však téměř všichni porušujeme rozkaz a nenápadně se přesunujeme do stínu, který vrhá jeden ze srubů. Z velitelů se kterými se bavíme, čiší odhodlání a citím i hrdost, což je vlastnost, se kterou se v české kotlině zase tak často nesátkáte. I řadoví vojáci jsou už dávno profesionálové, žádné zelené hlavy z filmových komedií.

Jedeme dál, po prašných cestách mezi suchými loukami. Nad kolonou občas přeletí vrtulník. Jinak je klid. Zastavujeme v afghánské vesnici. Je improvizovaná a obyvatelé se baví česky, zdálky však ženy v šátcích a muži v dlouhých hábitech vypadají dosti věrohodně. Postaví nás stranou, budeme diváci. Představení se však nebude hrát pro nás a nikdo vlastně neví, jak dopadne. Vojáci se musí rozhodovat podle situace. Blíží se kolona džípů. Na každém stojí střelec s kulometem. Nad hlavou nám proletí vrtulník. Mapuje terén. Vojáci přijedou až k vesnici, zastaví však před ní. Dovnitř přichází jen malá skupinka. "Táhněte pryč!" křičí na ně vesničané. "Nechceme vás tu, vy psi. Jděte odkud jste přišli!" hrozí pěstmi. Vojákům jde vstříc nejvyšší autorita vesnice, učitel místní školy. Je přátelský, ale nesmlouvavý. "Prosím, běžte pryč. Pohybují se tu povstalci. Byli tu i dnes ráno. Když se dozví, že vám pomáháme, ublíží nám," vysvětluje vojákům. Ti chápavě pokyvují hlavou. Přijeli, aby se s učitelem sešli a nabídli mu jakýsi projekt, který by vesnici pomohl. "Bude lepší, když se sejdeme u vás na základně. Tady to opravdu není bezpečné," trvá na svém učitel. Nervozita stoupá.

Vesničané se odváží k vojákům blíž a hrozí jim. Učitel ale své lidi dovede zkrotit. Vojáci se loučí. Už jsou skoro u auta, když se ozve střelba. Jeden z mužů padne k zemi. Dostal zásah do nohy. Krajina je nepřehledná, samý pahorek. Vojáci však okamžitě vědí, odkud střelba přichází. Jeden z džípů bleskurychle najede před zraněného, kterého zatím kolegové ošetřují. Kulometčík na džípu zahajuje krycí palbu. Střelba se teď ozývá ze všech stran. Vojáci se stahují do aut, ta se pak bez ohledu na terén řítí obrovskou rychlostí na nejvyšší kopec v okolí, kde bude snažší dostat situaci pod kontrolu. Vrtulník burácí nad hlavou a já dávám za pravdu autorům válečných knížek. Po pár minutách střelby ji přestanete vnímat jako něco rušivého. Výstřely práskají všude kolem nás.

Nasedáme do aut a podobně divoce jako vojáci se řítíme za nimi na pahorek. Pak se cesta zhorší, raději zastavíme a přestupujeme do gazíků. To je teprve jízda. Řidič si s tereném neláme hlavu. Zato já se do ní během pár minut divoké cesty několikrát praštím. Nevadí. Vysedáme na pahorku, kde vojáci už převzali kontorlu nad situací. Výstřely teď znějí jen ojediněle. Jsou tu ale další zranění, jeden vážně. Velitelé proto přivolávají transportní vrtulník. Voják musí do nemocnice. Ihned. Vrtulník je tu za pár minut. Přistává na louce do vysoké trávy, kterou se brodí čtveřice s nosítky. Trvá to jen chvilku a těžký stroj je znovu ve vzduchu a mizí v dálce. I my se loučíme a přestáváme vojáky rušit zmateným pobíháním. Když potom minu ceduli ohraničující vojenský prostor a ocitnu se zpět v civilizaci, připadám si v ní najednou strašně nepatřičně. Ten pocit sice rychle zmizí, něco z něj však přece jen zůstane. Třeba hrdost. Tihle vojáci jsou totiž za tu naši civilizaci připraveni položit životy. Modleme se, aby to nebylo potřeba.