Kuriózní případ motorizované dámy, která svého plechového miláčka zaparkovala přímo uprostřed rekreační zóny Smetanových sadů, museli před nějakým časem řešit olomoučtí strážci zákona. Když se její počínání pokusili finančně ohodnotit, dotyčná madam se velmi vehementně a hlasitě bránila, protože dle svého vlastního úsudku nic špatného vlastně neudělala. A ve svatém rozhořčení horlila: Vždyť tady není vůbec kde zaparkovat!

Zdá se vám počínání bojovné motoristky úsměvné až absurdní? Svým způsobem podobně se ale čas od času chová řada z nás. To když přicházíme nasupeni do svých domovů po půlhodinové snaze najít na automobily přeplněném sídlišti volné parkovací místo. Jak je to možné, prskáme vztekle, že se někdo nepostaral o to, aby míst pro naše plecháče nebylo vždycky dost? Co tam ti nahoře vlastně pořád dělají?
Podvědomě se tak dožadujeme něčeho, co nám ale nikde a nikým nebylo ani v nejmenším garantováno. Práva na parkovací místo. Samozřejmě dostatečně velkého, s pohodlným výjezdem a co nejblíže od dveří našeho domova. A pak ještě jednoho u práce, pochopitelně se stejnými parametry. Jako bychom s podpisem kupní smlouvy na nový automobil zároveň získávali jako automatický bonus také kus asfaltu ve městě do svého výhradního užívání.
Má to ale drobný háček. Lidských práv sice opravdu známe celou řadu. Od těch nehmotných, ideálních, která poprvé zakotvily už legendární ústavní dokumenty sepsané před více než dvěma stovkami let, až po ta, která můžeme nazvat třeba sociálními výdobytky, a na první pohled jsou mnohem praktičtější; mezi taková patří například právo na bezplatnou zdravotní péči, vzdělání či zaopatření ve stáří či bezmoci (to vše ovšem v různě omezené míře). Právo na parkování mezi nimi doposud není, i když si to mnozí z nás nakrásně myslí. Možná si je pletou s právem na zakoupení garáže nebo zaplacení parkovacího stání, jenže to je něco úplně jiného a nikomu to upíráno není.
Nic ale na tomto světě nezůstává beze změny a třeba bude brzy vše jinak i v této oblasti. Motoristé jsou totiž v prvé řadě voliči a je jich mezi námi dnes už převážná většina. Zatímco zákonodárci v poslaneckých lavicích stále ještě drze a tvrdošíjně odmítají zakotvit právo na parkování do ústavy, jejich političtí kolegové na komunální úrovni se musejí chovat obezřetněji. Vždyť nějaké ty volby jsou neustále za rohem a placených míst na radnici není neomezené množství. A tak se s ohledem na volání voličstva betonují poslední zelená místa ostošest a příčná i podélná parkování ukusují při každé nové rekonstrukci další a další kusy chodníků a stezek. A jak by připomněli právní teoretici, zvyková norma postupně nabývá síly psaného zákona, do níž se pak dříve či později převtělí. Takže se možná onoho nezadatelného práva na parkovací flíček pro každého nakonec dočkáme.

Dalšími údajnými právy, pro která jsou lidé čím dál víc ochotni bojovat, jsou práva na hmotný blahobyt, reprezentovaný například plazmovou televizí či luxusní dovolenou v subtropickém letovisku. Vždyť už si je u nás v ulici dopřáli skoro všichni, tak jaképak copak. Jsme snad nějací občané druhé kategorie, když obří obrazovku v obýváku ještě sami nemáme a rekreovat jsme se letos byli na bagráku v Mohelnici? To bychom se na to, mámo, podívali!
A tak jsou ti, kterým jsou taková "nezadatelná práva" upírána, schopni a ochotni udělat i věci, které by po důkladném zvážení a s chladnou hlavou nikdy nepodstoupili. Například si na vylepšení svého životního standardu vypůjčit za nehorázný úrok od lichvářských společností, jejichž veselé a usměvavé reklamy plné šťastných lidí a dětského smíchu vídáme v televizi denně. A pro jistotu hned několikrát. Od podpisu smlouvy a zakoupení kýženého předmětu pak mnohdy vede už jen krátká cesta, na jejímž konci je zákrok exekutora, bezmoc, pláč a ... vztek. Na celý svět, na krutou společnost, která nám nedovolila užívat svého práva mít se skvěle, aspoň stejně tak dobře jako soused odvedle.

Žijeme ve zvláštní době. Plné nejistoty a finančních zemětřasů, po kterých se už hroutí dokonce i ekonomiky celých států. Což ale nebrání výrobcům a prodejcům všemožného luxusu, aby nás ze všech stran nezasypávali nabídkami, jimž se přece nedá odmítnout. Je to ostatně jejich práce (a v tomto případě skutečně také svaté právo). V konečném důsledku pak záleží na každém z nás, zdali vábení Sirén podlehneme, nebo si před nimi zašpuntujeme uši jako mytičtí lodníci ze starořeckých bájí.
Nepodléhejme ovšem iluzím, že na blahobyt máme nějaké automatické právo. V době, kdy chudnoucí stát v tichosti osekává základní civilizační vymoženosti a kvůli průvanu ve své prázdné kase zpoplatňuje vše od lékařského ošetření až po školní výuku, kdy představa osmdesátiletých pracujících čekajících na stále oddalovaný důchodový věk už není jen dobře odvedenou prací schopného autora sci-fi, by to bylo více než pošetilé.