Věnují jim svůj čas i energii. Odměnou je jim dobrý pocit. Práce s postiženými lidmi jistě nepatří mezi lukrativní zaměstnání, přesto se najdou lidé, kteří v ní nacházejí smysl a věnují se jí naplno. Jak vypadá jejich pracovní den a co jim práce dává? Na to odpovídala osobní asistentka Anna Koppová z olomouckého sdružení SPOLU, které se stará o lidi s handicapem.

Občanské sdružení SPOLU vzniklo v roce 1995. Jeho posláním je podporovat lidi s mentálním postižením v olomouckém regionu, aby mohli žít a seberealizovat se v běžných podmínkách obvyklých pro jejich vrstevníky. Svým klientům nabízí službu osobní asistence, která jim pomáhá osamostatnit se. Snaží se také podpořit aktivitu lidí s mentálním postižením prostřednictvím aktivizačních a rozvojových programů a v neposlední řadě usiluje o zvýšení pracovního uplatnění osob se zdravotním postižením formou podporovaného zaměstnávání. Ve sdružení působí čtyřiadvacetiletá Anna Koppová již čtyři roky.

Jak vypadá Váš pracovní den?
Každý den je u mě trochu jiný. Dopoledne jsem buďto v programu Aktivní sociální učení, což je služba pro uživatele SPOLU od osmnácti let, kteří nemají využití na trhu práce. My je učíme, jak se mají o sebe postarat, trénujeme s nimi komunikační dovednosti, společenské chování nebo s nimi procvičujeme senzomotorické schopnosti. Jinak dělám dopoledne asistentku jednomu klientovi ve speciální základní škole Kredo. Ráno chlapce převezmu od rodičů a potom se ve škole řídím pokyny učitelky. Chlapec má těžkou mentální retardaci, je neslyšící, má epilepsii a je hyperaktivní, takže je potřeba ho neustále hlídat. Odpoledne mám potom kroužky.

Jaké kroužky s klienty absolvujete?
Jako asistentka se zúčastňuji sportovního kroužku. Ten probíhá na Základní škole svaté Voršily, kde máme pronajatou tělocvičnu. Začínáme klasicky rozcvičkou a potom hrajeme různé hry. Snažíme se přitom dělat to, co chtějí klienti, jsou to totiž volnočasové aktivity, tak chceme plnit jejich přání. Potom také chodíme na bazén na plavecký kroužek. Na jednoho asistenta přitom připadá většinou jeden klient. Když máte dva klienty, je to už moc. I tady je harmonogram docela volný a plníme to, co on chce. Buď jsme s ním ve velkém bazénu, nebo chodíme do vířivky. Potom je kroužek Neználek, který vedu já. Je zaměřen hlavně na poznávání běžných věcí, se kterými se uživatelé dostávají do styku. Navštěvujeme různé výstavy třeba ve Vlastivědném muzeu nebo něco vyrábíme. Dále je to kroužek Rozmarýnek určený pro malé děti, s nimi si hrajeme nebo kreslíme.

Věnujete se klientům jenom v pracovní dny, nebo i o víkendech?
Jezdíme na jednodenní výlety, na víkendovky i na tábory. Takže to není jenom práce přes týden. Teď nás zrovna čeká zimní tábor.

Jak jste se k této práci dostala?
Mám vystudovanou zdravotnickou školu, takže jsem k tomu měla blízko. Potom jsem studovala na pedagogické fakultě obor vychovatelství. V prváku jsem hledala brigádu a jedna kamarádka mi řekla, že pomáhá ve SPOLU. Mě to zaujalo a od té doby tam jsem. Už to jsou čtyři roky a stále mě to baví.

Co Vám tato práce dává a co bere?
Mám dobrý pocit, když můžu lidem pomáhat. Když dělám asistenci, odpoutám se od každodenních starostí, s klientem řeším úplně jiné věci. Naopak mi tato práce bere čas a často i fyzické síly.

Jak si myslíte, že je tato práce vnímána společností? Dokážou to lidé ocenit?
Myslím, že je všeobecně známo, že finančně ne. V morálním hodnocení lidí se odráží jejich zkušenost. Jsou lidé, kteří s postiženými lidmi mají osobní zkušenost, ti se na nás potom dívají jinak a snaží se nám pomáhat. Na druhou stranu jsou lidé, kteří se od nás drží dál.

Dá se tato práce skloubit s rodinou?
Myslím si, že až budu mít rodinu, stačit na to nebudu. I v našem sdružení proto tuto práci vykonávají spíše mladší lidé a spíš holky. Kluků máme pořád málo. Nejčastěji u nás pracují formou brigády studenti vysokých škol.

Jak relaxujete? Dokážete se od problémů klientů odpoutat?
Když přijdu večer po práci domů, tak jenom poslouchám to ticho. To mi často pomáhá. Anebo si s přáteli zajdu na pivo.