V pravidelném pořadu Pozvání na skleničku si tentokrát s Vladimírem Hrabalem symbolicky přiťukl Zdeněk Vrablík. Obě jména, ač se jedná o osobnosti s divadelní minulostí, už mnozí Olomoučané hledají v paměti, i když jde o herce ještě před několika lety na jevišti olomouckého divadla poměrně frekventované a oblíbené.

Zdeněk Vrablík působil v Moravském divadle od roku 1963 a jeho definitivní odchod z olomoucké scény je spjat s rokem 1994. Herecká kariéra Vladimíra Hrabala byla mnohem kratší, ale jeho působení v roli moderátorské a rozhlasové mu přináší přiměřenou a nepochybně příjemnou "známost" dodneška.

Pozvání na skleničku v této sestavě přijali zejména jejich přátelé a citliví pozorovatelé jejich profesionální kariéry. I když jich nebylo příliš, dokázali vytvořit v Besedním sále Muzea moderního umění přátelskou atmosféru, v níž se dobře povídalo. Dialog mezi moderátorem a zpovídaným plynul po toku Vrablíkova života. Od jeho narození a prvních uměleckých krůčků na forbíně trutnovského divadla až po stálé angažmá na olomoucké scéně, zakončené zaslouženým odchodem do důchodu, jemuž se nevzpouzel, i když se mu nenaplnily sny o hereckém ztvárnění některých rolí.
Vrablík se projevil jako zkušený speaker znalý všech zásad artikulace, ale především mimiky a míry prožitku. Byl civilní, nikoli však chladný, byl dostatečně dramatický, zejména když se věnoval vnuceným životním rolím, jimiž ho život poučoval o své "osudovosti". Posluchači a diváci se pobavili epizodou o jeho odchodu z vojenské prezenční služby, kde získal hodnost poručíka, a jeho nástupu do trutnovského divadla s takovým platovým výměrem, že se mu nevolí až dech zatajil.
Vrablík posluchače přesvědčil, že olomoucká tři desetiletí stále vnímá jako požehnání. Nikoli snad proto, že by se stal hvězdou, ale že se tu setkal s mimořádným kolegiálním prostředím, kde se mu dobře žilo i hrálo. V té souvislosti připomněl Zoru Rozsypalovou, Václava Babku, Františka Řeháka, Naděždu Chrobokovou a další kolegy. Z vděku za své pozvání do Olomouce Jiřím Flíčkem zarecitoval v úvodu a v závěru večera dramaturgovy básně.
Opomenut v těchto řádcích byl dosud Vladimír Hrabal. Byl dokonalým hostitelem. Inspiroval a nezastiňoval, promluvil, až se host odmlčel. Když pozvaný mluvil, ochotně se proměňoval v zaujatého posluchače. Bylo možné chtít víc?