Tak jsme si včera v Olomouci užili sirénový dvojboj. Nejdříve nás svou řezavou monotónností oblažila pravidelná polední zkouška, na kterou po nějaké hodince navázalo zásadní sdělení tohoto znění: ...pozor...chrrrr...huhly huhly, muž..chřoup...ohrožení života...chrr chrrrr...černá mikina...

V tu chvíli mi bylo vše jasné. Kompetentní složky nás městským rozhlasem upozorňují, že jestliže potkáme ve městě muže v černé mikině, můžeme se ocitnout v ohrožení života. Asi nějaký extrémně nebezpečný vrah, násilník či atentátník. Hlavně si zachovat chladnou hlavu. Takže zaprvé: nemást ostatní spoluobčany. Sundávám si tedy svou černou mikinu, neboť jsem si jistý, že nejsem vrahem ani atentátníkem. Jak ale tu zběsilou vraždící bestii pobíhající po Olomouci s bombou zastavím, když ji tedy náhodou potkám? V kapse nahmatám jen kancelářskou sponku, ale to mi přijde málo. Chce to něco údernějšího, bleskne mi hlavou a rozhlížím se, co bych kde vyrval a mohl použít jako zbraň hromadného ničení vrahounských atentátníků.

Ale pozor, hlášení se opakuje. Tentokrát sice informaci o černé mikině nahradí mohutné „chrrr“ kombinované s "grrr" a "křoup", ale při maximální koncentraci, jíž by mi mohl závidět nejeden tibetský mnich, zachytávám v hlášení slovo klinika. Přijde mi to trochu matoucí, neboť to nezapadá do mé dřívější skládačky. A navíc, kam z hlášení zmizela černá mikina? Jelikož je mi zima, tu svou si znovu oblékám a přemýšlím nad tou klinikou. Najednou mi to dojde. Na olomoucké poliklinice je nějaký muž v ohrožení života a městský rozhlas to hlásí proto, aby na něj všichni mysleli a on se brzo uzdravil. Když si v hlavě formuji pozitivní myšlenku, kterou vyšlu na podporu nemocného muže, napadá mě zásadní zvrat. Nejedná se o polikliniku, ale o veterinární kliniku a nějaký muž tam drží jako rukojmí právě narozená štěňátka zabalená do černé mikiny, a ta jsou v ohrožení života...

Cože? Zarazím sám sebe, že to už je vážně trochu moc. Zkouším tedy ještě nastražit uši na třetí kolo vydatné dávky "grrr, chrrrr a mumly" linoucí se z tlampačů. Jelikož ale zachytnu pouze další útržky, které mě matou, rezignuji na veškerou svou pozornost směřující k chgrglavému hlášení. Při vzpomínce na záblesky z branných cvičení na základní škole ještě zvažují, zda nemám před neznámým nebezpečím začít tlouct do kolejnice či si v předzvěsti atomového výbuchu nasadit na údy mikrotenové pytlíky a lehnout si na zem. Jelikož však nedisponuji ani zavěšenou kolejnicí ani mikrotenem, rozhodnu se pro jediné možné řešení. Jestli se dožiju zítřka a nepotkám se ani s atentátníkem, bandou štěňat a atomovou bombou, napíšu fejeton o nesmyslnosti městského systému hlášení, který zakončím výzvou k jeho neprodlené opravě či nepoužívání. Stávající podoba je totiž naprosto nesmyslná, matoucí a kontraproduktivní. Kdybych si pak totiž v práci nepřečetl článek od kolegy, který pojednával o tom, že z plicní kliniky utekl muž, který je v nebezpečí života, možná bych ještě nyní splétal šílené teorie a sháněl plynovou masku a sáčky na ruce.