V sobotu 22. října se uskutečnil závěrečný koncert v rámci Podzimního festivalu duchovní hudby. Majestátní prostory Katedrály sv. Václava v Olomouci rozezněla Janáčkova filharmonie Ostrava pod vedením renomovaného francouzského dirigenta Pierra Bleuse, jenž předvedl ohromující výkon. Na programu se objevila nejen hvězda raného romantismu – Felix Mendelssohn-Bartholdy, ale rovněž unikátní osobnosti jako Paul Hindemith nebo Leoš Janáček. Vystoupil Český filharmonický sbor Brno a sólisté Alžběta Poláčková a Jaroslav Březina. Umělci společně vytvořili atmosféru nabitou dramatickými i dojemnými momenty a posluchači se tak mohli těšit nezapomenutelnému hudebně-kulturnímu zážitku. A také se účinkujícím odměnili standing ovation s dlouho trvajícím potleskem.

Foto: Tereza Hrubá

Od samotného začátku se dirigent Pierre Bleuse projevoval jako mimořádná umělecká osobnost.
Pečlivá práce se odrážela ve kvalitě hry muzikantů, jejichž výkon byl nadstandardní. Mendelssohnova předehra Hebridy je inspirována krásnou přírodou a souostrovím na pobřeží Skotska. A stejně krásně jako toto místo působila interpretace Janáčkovy filharmonie Ostrava. Hudební fráze dirigent vystavěl logicky a plynule. Obdobně pracoval také s dynamikou. Tak vzniklo dílo velmi příjemné lidskému sluchovému orgánu. Přestože je Hindemith autorem 20. století, lze v jeho symfonii Malíř Mathis naleznout mnoho zpěvných motivů. V určitý moment jsem prozřela, že Hindemithova hudba v monumentálním prostoru svatováclavské katedrály dokáže člověka zkrátka zcela pohltit – barvou a sílou jak zvuku, tak i emocionálního prožitku. Podobný okamžik nastal rovněž v poslední části, která se spustila dravostí smyčců a dramatickým vpádem bicích. Hudba postupně kulminovala a nabírala na síle, k tomu se přidaly žestě a po chvilkovém burácení to celé vyústilo do tří silných úderů. Působilo to jako bolestivé rány, které člověka často v životě zasáhnou.

Poslední skladbou večera se stalo Věčné evangelium Leoše Janáčka, české skladatelské chlouby.
Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy dosahoval opět fenomenálních výsledků, ať už se jednalo o barvu zvuku nebo hudební výraz, ve kterém ho skvěle doplňovali filharmonikové. Náročného tenorového partu se bez potíží ujal Jaroslav Březina a sopránové sólo zazpívala Alžběta Poláčková s nádherným tmavým hlasem. Netradiční, leč uchvacující spojení děl těchto výjimečným autorů korunovalo letošní devětadvacátý ročník olomouckého festivalu, který byl mimo jiné věnován nedávno zesnulému dirigentu a spoluzakladateli festivalu Stanislavu Macurovi.

Tento koncert skýtal zkrátka vše, co od kvalitního hudebního požitku očekávat. Napětí, drama, ale i něžnou krásu jemného zvuku, působivých harmonií a barevných souzvuků nástrojů. A v neposlední řadě nabízel prostor pro rozjímání nad poselstvím hudby, jež posluchačům nabídli ostravští filharmonikové a především Pierre Bleuse, z jehož projevu tryskala emocionalita, muzikalita a očividná vášeň pro hudbu.