Když jsme se bavili o té symbolice v souvislosti s osmdesátou sezonou, ona má ještě jednu rovinu, protože filharmonie má i nového šéfa…
To je pravda.

V minulých letech se hodně mluvilo i o tom, že celá ta situace kolem slučování vedla i k tomu, že Moravská filharmonie byla i odbornou veřejností vnímána – dovolím si to říct eufemicky – jako značně rozhoupaná loď u které není jasné, zda se náhodou nepotopí. A tím pádem se do ní nikdo moc nehrnul. Proč vy jste se rozhodl do téhle docela odvážné mise pustit?
Připouštím, že máte pravdu, ta mise určitě dost odvážná je. Ale vezmu to trochu zeširoka. Většinu své kariéry jsem strávil v divadelním prostředí, ostatně divadlo jsem i studoval. Když Moravská filharmonie poprvé vypisovala výběrové řízení na manažera orchestru, rozhodl jsem se přihlásit. Vyhrál jsem a díky tomu jsem se mohl seznámit s prostředím, které bylo sice divadlu příbuzné, ale v mnoha ohledech jiné. A hlavně jsem se seznámil s lidmi, protože ti jsou vždy nositelem potenciálu jakéhokoliv uměleckého provozu. A olomoucký orchestr opravdu obrovský potenciál měl a má. To byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl do toho jít a do Moravské filharmonie se vrátit. Pochopitelně jsem to ale zvažoval velmi důkladně. Loni na podzim se začalo hovořit o tom, že má vzniknout pozice náměstka, který filharmonii v rámci sloučené organizace povede. Rozhodujícím momentem byl ale až leden letošního roku, kdy už bylo patrné, jakou organizační strukturu nová organizace dostane a jakou roli v ní filharmonie bude mít. Už bylo jasné, že není cílem orchestr zmenšovat či rušit, či filharmonii ubírat činnost. A že kontinuita bude opravdu hlavním tématem. Na tomto základě jsem se rozhodl výběrového řízení zúčastnit. A těší mě, že jsem komisi, v níž byli lidé, jejichž názoru si vážím, dokázal přesvědčit, že jsem vhodným kandidátem pro tuhle misi a že je moje vize oslovila.

Tak jaká ta vize je?
Chceme více pracovat s posluchačskou základnou tady v Olomouci. Máme v Redutě své publikum, ale rádi bychom ho rozšířili i směrem k lidem, kteří si zatím cestu k filharmonii nenašli, nebo přijdou jenom zřídka. Je důležité, aby značka Moravské filharmonie působila jako něco srozumitelného i atraktivního, co dokáže oslovit i ty, kteří mají pocit, že je klasická hudba příliš náročná. Chceme být blíž Olomoučanům a zároveň utužovat spolupráci s městy v rámci celého kraje. Zároveň si myslím, že filharmonie má potenciál být mnohem výraznější i v rámci celé republiky. Když se mluví o velkých moravských orchestrech – Brno, Zlín, Ostrava – měla by mezi nimi Moravská filharmonie být naprosto samozřejmě. A nejen to. Postupně bychom se chtěli dívat na záda těm nejlepším, třeba právě Filharmonii Brno nebo FOKu. Další oblast, kde se chceme víc prosadit, jsou festivaly. V minulosti jsme se z některých vytratili a teď se snažíme přítomnost zase obnovit. Věříme, že naše značka může být pro pořadatele zajímavá i jako žádané zpestření. No a pak jsou tu přesahy do jiných žánrů. Letos jsme hráli s kapelou O5 & Radeček v Obecním domě v Praze, příští rok se chystá O2 universum – a pokud všechno klapne, bude to velký koncert k poctě Davida Stypky s Ewou Farnou, Mirai a Kateřinou Marií Tichou. Takže i tímhle způsobem se snažíme filharmonii otevřít a ukázat, že symfonický orchestr má prostor i mimo svou tradiční bublinu.

Máme tu značku, která přežila padesátá léta, normalizaci i různé změny po roce 1989. Některé instituce tehdy zanikly, tahle přežila. A teď, v době relativní prosperity, bychom se jí měli vzdát?

Když říkáte tohle, nemohu nevzpomenout na názory, které zaznívaly z docela významných míst a přecházely těm debatám o budoucnosti filharmonie. Například ten, že přece není nutné vydržovat si v Olomouci symfonický orchestr, když si na kvalitní koncerty můžeme zajet třeba do Brna nebo do Vídně, kam je to kousek. A ušetříme jako město spoustu peněz. Tu vaši vizi naopak chápu zcela opačně.
My bychom samozřejmě rádi ukázali, že Moravská filharmonie je životaschopná, že má smysl o ni pečovat a dál ji rozvíjet. Názory, že stačí třeba jen jedna filharmonie pro celou Moravu, nebo že si přece můžeme zajet na koncert do Vídně, považuji za poměrně extrémní. Společnost má dle mého názoru nabízet kulturní službu svému publiku – lidem, kteří žijí tady ve městě a v regionu. Olomouc je krajské město, kolem je spousta potenciálních posluchačů, a to, že sem lidé chodí a mají zájem, je důkazem, že ta práce smysl má. Upřímně řečeno – návštěvnost naší filharmonie, divadla ale i jiných kulturních institucí, není zanedbatelná. Pokud bychom lidem tu možnost vzali, byla by to ztráta – jak kulturní, tak společenská.
Máme tu značku, která přežila padesátá léta, normalizaci i různé změny po roce 1989. Některé instituce tehdy zanikly, tahle přežila. A teď, v době relativní prosperity, bychom se jí měli vzdát? Mně ta debata nedává smysl. Vždyť jsme součástí evropského kulturního dědictví – Dvořák, Smetana, Janáček, Martinů… tohle všechno je naše identita. Ten repertoár se hraje po celém světě. Pokud se téhle tradice vzdáme, ztrácíme kus toho, kdo jsme.

Říkal jste, že profesně jste spjat hodně s divadelním prostředím. Jaký máte vztah k hudbě? Jste sám aktivním hudebníkem? 
Nejsem a na žádný nástroj bohužel nehraju. Občas se mě na to ptají někteří hostující dirigenti. A častokrát jsem od nich slyšel vlastně pozitivní zpětnou vazbu, protože, a teď to nechci generalizovat, ale někdy se hudebníkům v rámci organizačních věcí jedná lépe s nehudebníky. Jestli si rozumíme.

Naprosto! Ono to obecně platí v uměleckém prostředí. Mezi dvěma umělci vznikne často zbytečný střet, protože je pro ně přirozenější pracovat s emocemi, než s racionalitou...
Přesně tak. Hudební vzdělání je sice výhodou, ale není podmínkou. Pro mě je důležité, že se celý svůj dosavadní profesní život věnuji živé kultuře, živému umění. A to je – myslím si – dobrý předpoklad. A jak jsem říkal, někteří hudebníci jsou vlastně rádi, protože se nemusíme vyrovnávat v nějakých ambicích či striktně uměleckém pohledu. Zároveň mám manažerskou zkušenost s uměleckým prostředím, což je výhoda. Neříkám, že třeba ekonom nebo manažer z úplně jiného odvětví nemůže být úspěšný v kulturní oblasti. Ale je to prostředí velmi specifické a manažer pro něj musí mít cit. Nejde řídit orchestr ani divadlo jenom direktivně. Pokud to někdo zkusí, bez toho, aniž by tvořil vazbu s lidmi, nejspíše neuspěje.

Tak na závěr osobní otázka. Jakou hudbu si nejraději pustíte?
Samozřejmě tu naši. (smích) Dělám si legraci. Ve volném čase poslouchám různé žánry, kromě klasiky prakticky všechno; pustím si klidně metal, pop nebo jazz. Záleží na rozpoložení. Vlastně to trochu souvisí i s mou profesí, snažím se mít přehled i o tom, co se děje mimo klasickou hudbu, abych hledal různá nová spojení.
Ale pokud se bavíme o tom, co mám z hudby opravdu nejraději, tak je to její živé provedení. Koncert, a teď vyzdvihuji hlavně ten symfonický, to je něco úplně jiného, než poslouchat nahrávku. To, jak je proveden, že se vlastně nikdy nic nedá zahrát úplně stejně, i když noty jsou pořád ty stejné, to mě fascinuje a díky své profesi si to mohu opravdu užívat, což považuji za veliké privilegium.