Čilý stavební ruch zavládl letos na jaře na mnoha místech Olomouce. Nové dominanty vznikají ve Wolkerově ulici i třídě Kosmonautů, rekonstruuje se ulice Štítného i Kožušanská v Nemilanech. Ve staveniště už se proměnil prostor za Teoretickými ústavy a totéž brzy čeká okolí pavilonu A výstaviště Flora. Jednu věc mají všechny tyto stavby společného: jejich nová podoba se nesmí obejít bez spousty parkovacích míst pro naše auta.

Motorismus je fenoménem doby. Každá pořádná rodina má alespoň dva vozy, prostředky hromadné dopravy jsou jen pro "socky" a jedno auto za druhým dnes sviští i po silničkách, na kterých se před pár lety mohli klidně prohánět plaší ušáci bez obavy z rozplácnutí. Je jasné, že takové plechové stádo musí být někde také ustájeno, když zrovna neslouží k přesunu z místa na místo. A hlad po parkovacích místech zejména ve městě je čím dál větší. Každý motorista touží po tom, aby mohl své vozítko bez větších potíží odstavit pokud možno přímo před domem, kde bydlí, a samozřejmě také tam, kde pracuje. Případně tam, kde nakupuje, jde na úřad, k lékaři nebo vyřizuje jiné nutné záležitosti...
Taková motorizovaná masa, to už je síla, kterou od voleb k volbám štvaní politici nemohou ignorovat. A tak při každé nové stavbě či rekonstrukci nesmějí v plánech architektů chybět nové vybetonované plochy nebo alespoň (jak poeticky to zní) parkovací zálivy. Cena je nízká a společensky únosná. Většinou to odnese nějaký ten zatravněný plácek (stejně na to kadí psi), případně kus chodníku či cyklostezky – k čemu jich, pojďme všichni začít jezdit auty, když už máme konečně kde parkovat.

Když před pár lety ohromný hurikán prakticky srovnal se zemí několik velkých měst na východním pobřeží Spojených států, podíleli se na tvorbě plánů na jejich obnovu i vědci z olomoucké univerzity. Světe div se, jejich zadání znělo co nejvíce obyvatelům znovurodících se aglomerací znepříjemnit doposud tak pohodlný život. Tamní lékaři a sociologové už totiž řadu let s rostoucím znepokojením pozorovali, jak postupně patologicky tloustnoucí americká populace nejenže trpí čím dál více zdravotními potížemi, ale už pro svou mnohdy chorobnou tloušťku není schopna ani pořádně pracovat. A to všechno stojí dolary, moc dolarů. Vědci z Olomouce proto dostali za úkol vyprojektovat města, v nichž by se museli jejich obyvatelé i proti své vůli aspoň trochu hýbat. Kde by to měli z dříve všudypřítomných parkovišť do nákupních center či domovů alespoň pár set metrů pěšky a jídlo by jim nesypali prodavači přímo do přistavených vozů.

O významu každodenního pohybu pro naše zdraví si snad dnes nedovolí pochybovat už vůbec nikdo. Ani politici, kteří mají poslední slovo při rozhodování o budoucí podobě veřejného prostranství nebo městské stavby. Budují se hřiště a financují se osvětové programy, to je vše zcela jistě v pořádku. Občas je ale nutné chtě nechtě lidi pro jejich dobro popostrčit i trochu důrazněji. Třeba tím, že jim k práci povede krásná cyklostezka a nebude tam kde pořádně zaparkovat.