Velký odpor veřejnosti vzbudila nedávná zpráva, že olomoucký dopravní podnik z úsporných důvodů ruší noční autobusové linky. Za jedno svezení na dvanáctikorunovou jízdenku přitom zaplatilo město - a tedy my všichni jeho obyvatelé - 58 korun. Ale lidé se bouří a radnice jim raději zlehýnka ustupuje.

Řidičské oprávnění sice mám, ale auto nevlastním a tudíž ani neřídím. A upřímně, po městě bych ani nechtěl. Takže hromadnou dopravu občas využívám, i když pěšky je to podle mě stejně většinou lepší. Párkrát jsem se kdysi svezl i v oněch nočních autobusech, které nyní tak hýbou žlučí některých mých olomouckých spoluobyvatel. A ač jinak individuální automobilové dopravě nefandím, zatímco té městské hromadné ano, souhlasit s nimi tentokrát nebudu.
Olomouc se se svým jedním stem tisíc obyvatelů řadí v českém měřítku mezi velkoměsta, přesto má jedno specifikum: je to obec malá. Nemyslím to teď pejorativně, ale doslova. V metrech a kilometrech. Kdo znáte Hradec Králové nebo třeba Liberec, jistě mi dáte za pravdu. V té naší hanácké metropoli se zkrátka dá v rozumném časovém intervalu dojít i po vlastních prakticky kamkoliv. A pro ty hodně spěchající jsou tu taxíky, opět díky rozumným olomouckým vzdálenostem i za vcelku rozumné ceny.
Zpět k oněm nešťastným nočním autobusům. Pokud si dobře pamatuji na několik málo svých zkušeností s nimi, příliš zaplněné nebyly, i když jezdí opravdu jen jednou za příslovečný uherský rok. Nevím, kolik z těch pár cestujících byli pracující spěchající na nelidsky brzkou ranní směnu, ale podle mých pozorování se vezli většinou mladší lidé vracející se z nočních mejdanů. Ostatně jako já.
Abyste rozuměli, nemám vůbec nic proti rušnému nočnímu životu. Právě naopak. Jen si myslím, že člověk, který stráví celý dlouhý večer a kus noci v restauračním zařízení nebo podobném podniku a obvykle v něm nesedí jen tak na suchu, už by mohl ve svém rozpočtu na tuto akci počítat i se stokorunou na taxíka. Případně si vyčistit hlavu pěší chůzí; galantní pánové jistě dámy rádi tmou doprovodí. Totéž řešení bych viděl i u návštěvníků plesů, na nichž se obvykle také na nějakou tu korunu nehledí. Jestli ale opravdu existuje i početná skupina lidí, kteří nočními linkami dojíždějí za prací, jistě jejich zaměstnavatel nalezne řešení. A třeba i dohodou s radnicí.
Zkrátka mám někdy pocit, že jsme tou samou civilizací kolem sebe příliš zpohodlněli. Chceme vše hned, pokud možno bez námahy a drobné nedostatky v servisu pohodlí nás dokáží často dohnat k zuřivosti. A k protestům. Podobně jako třeba brněnské studenty, kterým tamní dopravní podnik rovněž z úsporných důvodů nedávno zrušil zastávku přímo u kolejí. Ta další byla celých čtyři sta metrů daleko! A tak se mohutně protestovalo, aby se původní zastávka obnovila, což se také stalo.
Umím si představit, že řada tehdy protestujících studentů v těchto dnech fandí Martině Sáblíkové, která na stejně dlouhém, tedy čtyřsetmetrovém oválu prohání na zimní olympiádě konkurenci z celého světa. Skoro je při tom vidím: pohodlně zabořené v křesle, s pivem v jedné ruce a hamburgerem v druhé a samozřejmě s povinnou českou vlaječkou na tukem naducané tvářičce.