Má za sebou hordy podporovatelů, z nichž někteří ho dokonce posílají na nejvyšší politické pozice v našem státě. Vznikají o něm písně, skupiny zastánců zakládají na sociálních sítích na jeho podporu samostatné stránky a v neposlední řadě také plní ne nevýznamný prostor na mediální scéně. Existují i tací, kteří kroutí hlavou a jakožto vandala nejhrubšího zrna by ho rádi za mřížemi viděli již od počátku případu. Řeč je o řidiči olomouckého dopravního podniku Romanu Smetanovi.

Byla by to historka provinčního charakteru, nebýt ale právě oné provinčnosti. Vraťme se ale na počátek. Pan Smetana se svého času, podle jeho slov pobouřen stavem a vývojem na politické scéně, chopil zbraně mocnější meče. Tedy popravdě ne pera, ale moderní podoby - fixu. Zkratkovitost moderní doby podtrhl i tím, že se s touto zbraní nejal sepisovat protipolitická pojednání, eseje či úvahy, ale pouze přikreslil a pár slovy doplnil volební plakáty, jež si politické strany zakoupily a vyvěsily právě v autobusech dopravního podniku.
Popravdě, přiznejme si, koho z nás někdy něco neštvalo tak, že to chtěl vykřičet do celého světa. Přiznejme si také, že čeští politici a jejich - slovy expremiéra Grosse - křišťálově čisté transakce a jiné aféry, jsou notným motivem pro křik téměř hurónský. Pan Smetana si tedy ulevil a pomocí fixu a plakátů zakřičel do světa svůj názor o politické špíně a nespravedlnosti. Sám sice nevím, proč do toho - nebyla-li to regionální narážka - musel zatahovat nebohé brouky, ale budiž. Panu Smetanovi se pak zřejmě ulevilo, a tak dál řídil autobus. Nazvat ho tedy padouchem patřícím za mříže? Ani v nejmenším. Byla to prostě klukovina, kterou v nějaké podobě někdy provedl mnohý z nás.

Jeho křik se však nelíbil zákonu. Poškozování cizí věci a vandalismus, na to jsou paragrafy. Ruka zákona tedy začala zjišťovat, kdo si dovolil tykadly ověnčit fotky politiků. Možná by dlouho šátrala marně, nebýt jiného pracovníka dopravního podniku, který její pohyb nasměroval tím správným směrem. Zjednodušeně řečeno kolegu Smetanu i s jeho tykadly prostě prásknul. Zde se však dostáváme do momentu, proč pana Smetanu neoznačit ani za hrdinu. Pomineme-li svět komisů, v němž kdejaký létající chlapík má přes obličej škrabošku, aby nebyl poznat, tak hrdina byl vždy člověk, který proti zlu a nespravedlnosti či v zájmu pravdy dokázal vystoupit a říct: zde jsem a říkám, že toto je špatné, i když vím, že za to mohu nést následky. Hrdinské body pana Smetany tudíž padají jako rtuť v teploměru o nedávných mrazech.

A nyní se dostáváme k provinčnosti celé historky. Přiznejme si, že Olomouc není žádné velkoměsto. V podstatě s každým druhým cizím člověkem zde narazíte na společné známé, rodinné vazby nebo jinou spojitost. Tak se také stalo, že případ pana Smetany se při projednávání před soudem dostal do rukou manželky prominentního a nejednou kauzou poznamenaného politika, jež mezi známými je intimně nazýván Íčko, jinak také Ivan Langr. Tedy politika, který nejednomu voliči nadzvedl mandle a skončil tak zasypán pod horou volebních kroužků. K tomu, že se tykadlový spis dostal na stůl právě jeho ženě, nutno poznamenat, že systém přidělování jednotlivých případů probíhá na soudě pomocí počítačového systému, který pomocí dané odbornosti a losu zvolí jednoho ze soudců. Máme tu tedy kombinaci provinčních vazeb a šťastné náhody. Následně se tedy soudkyně Langrová obžalovaného zeptala, jestli proti výše zmíněným vazbám nic nemá, on řekl že ne a mohlo se začít soudit. Výsledek soudu byl jasný. Ať jsi náctiletý sprejer, nebo autobusák s fixem, vandalismus je vandalismus, tak nahraď škodu a za trest si odpracuješ veřejné práce.

Proces však neproběhl tak úplně hladce. Pan Smetana, jakožto už neanonymní osoba, si zřejmě řekl, že nemá co ztratit a před soudem mluvil o věcech tak, jak je cítí, a na nejednom politikovi nezůstala nit suchá. A nyní nastává další zvrat. Do provinční historky okořeněné Šťastnou náhodou přimícháme lidového hlasatele. A máme tu co nafukovat, překrucovat a manipulovat. Z nepřiznané klukoviny se stává zápas osamělého hrdiny bojujícího proti systému a jeho hlášky sbírají příznivce. S rostoucí vlnou podpory roste i míra Smetanovy nechuti přizpůsobit se justiční mašinérii. Ze zametání chodníků se tak jeho trest mění na vězení. To vzbuzuje další podporu i další odpor. Nastal tady totiž efekt školní třídy, kdy se proti paní učitelce postaví jeden "zlobivec". Učitelka mu dává poznámku, ale nezdárný hoch si za nenápadného pošťuchování zbytku třídy přisazuje a tak neustále dokola, až to skončí řiditelskou důtkou či vyloučením ze školy. Hoch je na chvíli hrdinou a zbytek pošťuchující třídy to pobaví, ale nějak jim to neublíží. Pan Smetana si tak užívá svých patnáct minut slávy a v rozhovorech pro celostátní média tvrdí, že ho ta pozornost ale vůbec netěší. Média mají o čem psát a nespokojení občané si skrze pana Smetanu vybijí svou frustraci z neutěšeného stavu naší politiky. Vlastně mohou být všichni spokojení, jen ten obsah a myšlenka tomu chybí.

A malá poznámka na závěr, pro případné další nespokojence se současným stavem věcí. Zákon nezakazuje spoustu jiných podob, jak vyjádřit svůj názor. Můžete tedy politiky zasypávat kroužky a pořádat jiné zákonné aktivity. Občanská angažovanost nám zde totiž skutečně chybí, dejme jí však trochu vznešenější podobu.