Moravské divadlo se s rokem 2009 loučí operně. Režisérka Olga Janáčková vzdává hold Mozartovi, ale zároveň ho striktně nekopíruje. Vzala lidový překlad Jaromíra Nohavici a z kusu Cosi Fan Tutte učinila zlehka moderní a vtipnou operu, která má šanci oslovit i mladší publikum.

Cosi Fan Tutte. V českém překladu Takové jsou všechny. Aneb Mozartův opus magnum opět v Moravském divadle. Zcela poprvé tomu bylo v březnu 1930, naposledy pak v dubnu 1995. Opera je v nynějším podání mladé hostující režisérky Olgy Janáčkové příjemně odlehčená. Baví především svým nadhledem. Janáčková se rozhodla využít Nohavicův překlad, což byla ta pravá trefa do černého. Jeho přebásnění nepostrádá hovorové a vulgárnější výrazy. Vítaná změna pro starší publikum a lákavá, alternativou zavánějící nabídka pro to mladší, které přeci jenom kašle na konzervativní klasiku. Pochopitelně.
Zábavně přeloženým a upraveným libretem to nekončí, Janáčková se nebála lehce odvázat ani v případě scény (David Bazik) či kostýmů (Tomáš Kypta). Opět nerušivý odklon k současnosti. Scéna strohá, ale přitom všeobjímající. Janáčková moc dobře ví, že méně je někdy skutečně více. Moderní pohovky, polštářky, dveře a plátno s videoprojekcí jakožto minimalistickým, přesto značně zpestřujícím doprovodem inscenace. Plus elegantní obleky a šaty, které rozhodně nejsou zasekané kdesi v Neapoli ve finále 18. století.
Srozuměn je s tím ostatně i mladý herecký soubor v čele s filozofem dr. Slámou (v originálu Don Alfonso) v podání suverénního Jiřího Přibyla. Většina z jeviště jen tak nezmizí, stopáž opery míří ke třem hodinám. Pějí a pějí, přitom ale nezapomínají na herectví jako takové, zkušeně kombinují obé a neustále stvrzují slova režisérky o tom, kterak je tato Wolfgangova opera "psaná velice divadelně, s výrazným divadelním cítěním". A pokud někoho zarazila zmínka o třech hodinách, nechť se přestane zbytečně strachovat. Cosi Fan Tutte z dílny Nohavica&Janáčkova je svižná podívaná, která nechce a příliš neumí nudit. Amadeus se v hrobě tentokrát neobrací.

Samé růže

Důležité je připomenout, že v době premiéry opery nešlo pouze a jedině o Mozarta. Pátek 18. prosince, závěrečná děkovačka. Herci se klaní, potlesk pozastavuje ředitel Václav Kožušník. Upnutý smoking a puget červených růží v náručí. Přichází k němu Ludmila Machytková. Je to její poslední opera v Moravském divadle. Alespoň tedy z postu šéfky opery, který zastává už od roku 2002. Ředitel jí přeje hodně štěstí do nadcházející životní etapy, vzápětí divadlem otřásá mohutný a zdlouhavý potlesk. "Oni si ode mě určitě rádi odpočinou," vtipně sebeironizuje držitelka Ceny Thálie. Potlesk sílí a samozřejmě neustává ani ve chvíli, kdy se na jevišti objevuje sám Jaromír Nohavica. Dává najevo, že potlesk rozhodně nepatří jemu, ale spíše hercům a tvůrcům. Každému z nich dává po jedné květině, ženy obdarovává polibkem, mužům potřásá pravačkou. A nechce ani ty zbylé růže, které tak bez váhání frajersky hází do hlediště, kde se jich snad zmocňují nějaké dámy či slečny. Respekt.