V Domě armády otevřeli svou další výstavu amatérští výtvarníci ze skupiny Olomoučtí. Jmenují se tak přesto, že všichni z Olomouce nepocházejí a v Olomouci ani nebydlí. Město je však spojuje, vytváří jim dobré podmínky pro prezentaci a v širším kontextu je vnímá jako obohacující rovinu výtvarného života.

Slušný zájem o skupinu vyplývá především z toho, že mezi Olomouckými nejsou výtvarníci bez tvůrčí odpovědnosti a bez zaujetí "něco se sebou udělat“, aby jejich malování a kreslení alespoň potěšilo. Že se jim to daří prokázala nabitá výstavní síň, kde byli jak přátelé výtvarníků, tak i umělci, s jejichž konzultacemi mohou Olomoučtí počítat. Připomeňme z nich alespoň malíře Ladislava Jalůvku, nositele Ceny města Olomouce, nebo Otakara Vystrčila.
Olomoučtí tentokrát vystavují v počtu šestnáct. Nejsou skupinou, kterou spojuje nějaký konkrétní program nebo výtvarný sloh. Každý se prezentuje obrazy podle vlastního výběru většinou tak, aby naznačil, jakým směrem se ubírá, jakým tématům se v poslední době věnuje a kterou techniku upřednostňuje. Na výstavě jsou k vidění díla Miluše Březinové, Jana Mičky, Jarmily Havlákové, Ladislava Petříka, Radky Kreminové, Milady Danziové, Martina Hartmana, Mojmíra Černého, Marty Florové, Miroslava Polepila, Jiřího Zapletala, Oldřicha Staňka, Ireny Válkové, Věry Vychodilové, Jiřího Dubanského a Ladislava Žlotíře. O každém by bylo možno napsat na míru šitou charakteristiku, ale raději s ní vyčkejme, až jejich autorské snažení vyústí do samostatné výstavy, jak se to už mnohým (např. Jiřímu Zapletalovi) podařilo.
Ve výstavní síni se díky tomu, že je bohatě členěná, podařilo instalovat autory relativně odděleně, což přispívá k rychlejší identifikaci každého jednotlivého tvůrce. Mnozí autoři mají také ambice společenské, a to zejména tehdy, kdy jejich výtvarný projev souvisí s morálními apely a mravním poučením. Příkladem může být tvorba Miluše Březinové. Soužití s uměním řeší po svém Irena Válková, která dlouhodobě upustila od olejomaleb a experimentuje s akvarelem, aby sladila potřebu malovat a pobývat v témž prostoru. Rychlou identifikaci svých děl vyřešil Mojmír Černý osobitým stylem na tónovém podkladu, příklon k realistickému stylu naznačil Martin Hartman, momentálním impulsům se naopak nevyhýbá Marta Florová nebo Jiří Dubanský.
Informaci o výstavě zakončeme ujištěním, že malovat pro potěšení nemusí být jen potěšením toliko pro "blouznivce" a ctitele tradiční podoby světa, ale i cestou, jak se vymanit ze všednosti. onoho utilitarismu, který potlačuje snění a preferuje stereotypy.