Vypouštění sýčků obecných zpět do volné přírody je pro jejich ošetřovatele okamžikem, který jejich péči a snahu završuje. Pro sýčky však cesta teprve začíná. Olomoucká zoologická zahrada se v ptačí říši tímto směrem ubírá od roku 2009, kdy s chovem sýčka obecného začala. První chovný pár pocházel ze Zoo Praha.

V roce 2010 předala zoo na Svatém Kopečku Záchranné stanici v Bartošovicích na Moravě, která se kromě záchrany kriticky a silně ohrožených druhů naší fauny zabývá i záchranou zraněných či jinak hendikepovaných volně žijících živočichů, čtyři sýčky obecné a vloni dva, další tři posílili chov v jiných zoologických zahradách. V letošním červenci přijel kroužkovatel volně žijících ptáků Karel Maton nakroužkovat čtyři mláďata sýčka obecného. Každý okroužkovaný téměř tříměsíční sýček byl poté přesunut do transportní přepravky a následně se vydal na cestu do Bartošovic.
"V zoologické zahradě vyrůstají mláďata spolu s rodiči. V tomto období ještě nejsou krmena živou potravou. Nejčastěji dostávají malé myši a kuřata," řekla olomoucká zooložka Jitka Vokurková. V okamžiku, kdy je převezme záchranná stanice v Bartošovicích, se mláďata začínají učit a připravovat na vypouštění. Během této doby jsou mladí sýčci naváděni na živou kořist a získávají dostatečné letové schopnosti, potřebné pro přežití v přírodě. Následně se jejich pohyb monitoruje v terénu a jejich hnízdění se podporují vyvěšováním budek.

Od roku 2000 do loňska bylo ze Záchranné stanice v Bartošovicích vypuštěno 164 mláďat tohoto silně ohroženého druhu, jehož pokles ve volné přírodě v posledních desetiletích převýšil devadesát procent. V minulosti patřil k sovám s nejhojnějším výskytem. Příčin, proč tomu tak již není, může být několik a prozatím se ocitají v rovině spekulací; důsledkem rekonstrukce budov, kácením stromů jim ubývá přirozených dutin, v nichž mohou přebývat. Svou roli rovněž hrají jedy proti hlodavcům. Jelikož v potravě sýčků dominuje hraboš polní, může po ulovení otrávené kořisti dojít i k úhynu sýčka. V neposlední řadě zvyšování početnosti kun skalních této skutečnosti přispívá. Sýčci přeletují zpravidla nízko nad zemí a riziko střetu je tak velké.
"Zasedá na střechách a někdy světlem přilákán přiletí zvědavě až na okna, lidem nevědomým a pověrečným na postrach," takto popisoval ve druhé polovině 19. století sýčka jeden z prvních ornitologů Vladislav Šír. Sýček se na lov skutečně vydává již v době šera. Den tráví spánkem na skrytých místech stromů či střech. V případě jakéhokoliv ohrožení se snaží klamat tělem. Při vyrušení zaujímá postoj s cílem zastrašit nepřítele. Do stran otáčí hlavou až o 180 stupňů, natahuje se do výšky a vzápětí se uchyluje do podřepu. Hlasově se projevuje pouze část roku. Počínaje březnem můžeme sýčky slyšet, jak komunikují mezi sebou jako pár. Sameček zesilujícím a zrychlujícím hlasem volá a samička mu tiše odpovídá. Páry žijí v trvalém svazku.
Označení sýčka Athene noctua v překladu znamená Athénina sova, sova bohyně moudrosti. "Věříme, že její volání bude ve volné přírodě v dobách budoucích slyšet mnohem častěji," uzavřela mluvčí zoologické zahrady na Svatém Kopečku Iveta Gronská.