Marně přemýšlím, jak k sobě pasují dvě zcela nespojitelné skutečnosti – historická mučírna a restaurace. Chtě, nechtě mě mozek přivádí k myšlence, jak to tady asi mají s jídlem? Nejdřív umučit, v zápětí ukuchtit a nakonec servírovat? Skutečně zvláštní a poněkud nechutná asociace. Po chvilce, kdy se tu rozsedíte, ale zjistíte, že je to vlastně restaurace jako každá jiná. Velmi ochotně vám dají najíst a napít, co hrdlo ráčí, a neobvyklé tu jsou vlastně jen ty kulisy a názvy v jídelním lístku.

Dnes se vás pokusím přesvědčit, že i mučení může být příjemnou záležitostí. Nebojte se, nečeká vás žádná fantasmagorie, opravdu jsem se nezbláznila. To jen pár kroků od třídy 1. máje, zkraje ulice Komenského, najdete restauraci, v jejímž štítě stojí název Torture. Na začátku jsou dřevěné dveře a pak už jenom schody do sklepení. Zvědavost vám jistě nedá – raději tu prozkoumejte každé zákoutí, ať vás nic nepřekvapí. Taková restaurace – mučírna je totiž domovem mnohých zmučených nešťastníků. Jejich strnulé grimasy vás přivítají hned pod schody u baru. Ale ne, nemám na mysli obsluhující personál. Ony zmučené grimasy totiž tvoří dřevěnou "výzdobu" baru, naopak obsluha rozhodně nevyhlíží nijak ztýraně. Pohotově a ochotně plní přání svých hostů, tedy co se nápojů a jídla týče.

Co restauraci Torture nelze upřít, je jednoznačně styl. Jako ve správném sklepení tvoří základ interiéru kámen a cihly, ovšem vkusně upravené, doplněny jsou dřevem, často v podobě soch umučených obětí a různých napůl šílených tváří. Pokud chcete během své návštěvy zažít ve zdejším podniku taky trošku toho utrpení, pak vřele doporučuji zaplout do výklenku hned pod vstupním schodištěm. Tady si budete vážně připadat jako ve středověké kopce. Stísněný prostor a malý stolek vás už během první hodiny donutí vystřídat všechny sedací pozice, které vám jsou známy, vydržíte-li déle, pak přijdou na řadu i pozice, o kterých se vám dosud nesnilo. Vaše "pohodlí" navíc dokreslí pronikavě žluté osvětlení této kopky, které vás při sebemenším pohledu stranou oslepí na způsob zastrašujících výslechů. Jistou výhodou může být soukromí, ovšem k romantické schůzce kulisy této mini kopky rozhodně nelákají. Pak už zbývá asi jediná výhoda, tedy pro nekuřáky – nikdo vám tu nikotinem nezamoří vzduch a kuřák by tu možná udusil sám sebe.

Další prostory už jsou poněkud přívětivější. K usazení se nabízí velký a malý salon a prostor tu je vyhrazen i pro uzavřenou společnost s kapacitou 25 osob v salonku s plazmovou televizí. Místečko se najde také na baru nebo po jeho levé straně v uličce před WC, ale pozor, údajně tu bloudí duše týraných nešťastníků, takže jen pro silné povahy.
Podobně jako interiér vyhlíží neotřele také jídelní lístek. Když čtu v sekci Studené předkrmy položky jako Pes kata z Loštic nebo Mučednické prkénko, poněkud se mi při té představě udělá nevolno. Ale moje oči jsou naštěstí rychlejší než nevolnost.

První specialita je pouhopouhý chléb s máslem, tvarůžky, okurkou a cibulí a ani druhá specialita nenabízí žádné drastické pochoutky. Pak už vás položky jako Prso nahé Johanky z žaláře nebo Upadlé kolo z hrobníkovy káry jedině pobaví, obzvláště když k panu číšníkovi vyslovíte prosbu o Poslední slzy bičované coury nebo o Pomník opilce Tomáše. Věřte nebo ne, i takové věci lze konzumovat. Možná byste rádi tyto delikatesy také něčím zapili. Z chmelové klasiky vám tu nabídnou Plzeň nebo Šerák, máte-li spíše vinné chuťové buňky, zapátrejte raději ve vinném lístku po celé lahvi, jinak riskujete, že se vám ne právě příjemně zkřiví úsměv. V nabídce přirozeně stojí také nealko a skutečně pestrý výběr z destilátů. Osobně mohu návštěvu mučírny doporučit, má skutečně svého "ducha". Jestli posezení v kulisách středověké mučírny stojí zato, už nechám na vás.