Vítejte v Anglii v období viktoriánské éry. Bohatost, elegance, zpívající všemocní aristokraté a zpívající prodavačky květin. Přímo v Moravském divadle, pro které hostující režisér Gustav Skála nastudoval jeden ze světově nejprovařenějších muzikálů. Seznamte se, My Fair Lady.

Jsme v první půli. V rozjezdové části celého muzikálu. Režisér Gustav Skála nikam nespěchá, to nejlepší si možná nechává v záloze. Vše se rozjíždí pozvolna, ne divoce, zatím nic nenasvědčuje tomu, že se v Moravském divadle odehraje velké muzikálové dobrodružství. Sázka. Od té se odvíjí celá story. Výsostně arogantní profesor fonetiky Henry Higgins se sází se svým přítelem, plukovníkem Pickeringem. Je přesvědčený o tom, že z mladé neohrabané květinářky Elizy Doolittleové učiní veleváženou dámu. Naučí ji správně mluvit, precizně vyslovovat, naučí ji aristokratickému chování, vystupování. Jak sázka dopadne? Sázejte na výsledek.

Viva la scéna

Jsme stále v první půli. Oči nerentgenují ani tak jednotlivé herce jako spíše scénu. Je velkorysá, velmi přizpůsobivá a funkční. Jednou honosný interiér Higginsovy pracovny, podruhé nápadité prostředí koňských dostihů, potřetí třeba chladná londýnská ulice. Jsou to ostatně dva obří klady inscenace. Scéna Evy Brodské a kostýmy Josefa Jelínka. Společně dotvářejí atmosféru, za ruku vás nenásilně tahají do viktoriánského Londýna, předvádějí jeho lesk i bídu, společně vytváří nepřehnaně rozmáchlou podívanou. Na My Fair Lady jsou tak od začátku do konce vidět ony peníze, správně využitý rozpočet. Bohatost, která se v prostorách Moravského divadla zase jednou cítí jako doma.
Někteří si na přestavbách spolehlivě lámou zubu, jiní je zvládají se ctí, další je využívají ku prospěchu a pracují s nimi. Tvůrci olomoucké My Fair Lady si vybírají variantu třetí. Přestože Moravské divadlo nedisponuje točnou, veškeré proměny jsou v případě této inscenace dynamické, nenápadné. Dál a dál rozvíjejí rozmanitost scény, zároveň ale nenarušují poměrně svižné tempo představení. A v případě, že některá z nich trvá déle, Skála žene herce před oponu, přičemž jednu scénku startuje přímo z hlediště.

Páv versus Labuť

Startuje druhá půle. Na rozdíl od předešlé části muzikálně nabitější, ne tak statická, celkově živější a jednoduše zábavnější. Neustále je na co se dívat, co nacházet a co ztrácet. Více pohybu, více zpěvu, více barvitosti. A také více vtipu a satirických narážek, rýpanců do života v tehdejší Anglii. Společenský život ovládají vyšší vrstvy, místo je pouze pro movité a vážené, nevzdělaní a chudí jsou špínou Londýna, případně loutkami v rukou mužů s cylindry (viz Eliza pod vládou Higginse). Právě teď je vidět hladká symbióza mezi činohrou a muzikálem, souznění mezi činoherci a zpěváky. Party jsou vyvážené, nedochází k převyšování, všichni si můžou vzájemně podat ruce, jsou na stejném levelu. Scéna, kostýmy i hravé a hravější taneční čísla jsou za námi, ke slovu se konečně naplno dostává ústřední duo.
Higgins a Doolittleová. Jako Higgins momentálně Petr Martínek. Lahůdkovitě sebestředný učitel i typický britský suchar s pečlivě nacvičeným chováním ve společnosti. Neustále poučuje, povyšuje se, uráží a shazuje. Prvotřídní egomaniak a citový vyprázdněnec. Tohle všechno Martínkovi lze věřit absolutně. Horší je to s naštěstí krátkou, ale přesto důraznou transformací v zamilovaného nešťastníka. Přesvědčivost se na chvíli vytrácí kamsi pryč, snad do jiné inscenace. Pro nefalšovanou romantiku tu zkrátka není moc místa, sáhodlouhá vyznání lásky vyznívají spíše jako komediální výstupy. Klobouk se ale v případě Martínka stejně musí sejmout dolů vzhledem k textové náročnosti. Higgins je tu snad častěji než sama Eliza. Chvíli zpívá, chvíli mluví, mluví zdlouhavě a rozvážně, učí správné výslovnosti nebo se (spisovně i obhroubleji) rozčiluje.
...a jako Eliza Doolittleová momentálně Lenka Kočišová. Snadno uvěřitelná, jak coby kouzelně vulgární a infantilní květinářka, tak jako čím dál silnější a vyspělejší Dáma. Výhodou je pro ni viditelný postupný vývoj její postavy, narozdíl od Martínkova Higginse, který pouze na malý moment odhalí v sobě skrývaného (a nevěrohodného) citlivku. Dobře šlape také dvojice postav Pickering / Doolittle. Poprvé Ondřej Doležal alias vtipný Higginsův přikyvovač, plukovník Pickering, podruhé Petr Šíma v malé roli zábavně buranského Alfréda Doolittlea, otce mladé Elizy. A nakonec také paní Higginsová ztvárněná Zdeňkou Mollíkovou. Jednou ostřílená madam s vystupováním šlechtické paničky, podruhé rázná matka, která jako jedna z mála dokáže Higginse skutečně odpálkovat.

Mrtvý happy-end, dobrý happy-end

Pro někoho neobvykle ustřižený konec, pro druhé příjemně netradiční tečka. Tak je to se samotným závěrem inscenace. "Nechci, aby diváci odcházeli s pocitem, že se dočkali happy-endu," tvrdil už na tiskové konferenci režisér Skála. Slova dodržel. Finále není předvídatelné, má mnohem blíže k původnímu textu od G. B. Shawa nežli třeba k veselé filmové adaptaci. Není příliš pozitivní, ani příliš negativní. Je vcelku náhlé, o to údernější, vzbuzující zvědavost. Zábavná muzikálová pohoda náhle končí a někteří z diváků mají hlavu plnou otazníků. Nebo alespoň jednoho jediného otazníků. Přemýšlí nad tím ještě nějaký čas při odchodu z divadla, cestou se o závěru dohadují s ostatními. Nikoli přímočará láska nebeská, ale inteligentní zpěvná antiromantika. Je sice striktně klasická, beze snahy o jakýkoli přesah do současnosti, místy je nezdravě sentimentální, ale zároveň také hravá, svěží, jednoduše příjemná. A krom toho spěje tam, kam většina jejích kolegyň nemíří ani náhodou. Nejednoznačnost je někdy krásná věc.