"Obyvatelé Olomouce byli o invazi armád Varšavské smlouvy do ČSSR informováni v časných ranních hodinách z celostátního rozhlasového vysílání, první okupanti se v Olomouci objevili až kolem 13. hodiny, kdy k restauraci Rozkvět (nyní Drápal) dorazily dva polské obrněné transportéry. Když jejich osádky byly nuceny čelit rozhořčení shluknuvších se Olomoučanů, obrátily se a zamířily směrem na Prostějov," popisuje situaci historik a autor archivního webu Jiří Fiala. Zde bylo v prostoru kolem někdejší hvězdárny rozmístěno 28 polských obrněných transportérů, 16 tanků, dvě děla, sedm nákladních automobilů, tři polní kuchyně a jeden terénní automobil sovětské výroby GAZ. Silnici mezi obcemi Topolany a Křelov obsadil polský motostřelecký prapor, postupně byly během 22. srpna zablokovány i další přístupové cesty k Olomouci. "Skupina mladých lidí ale zorganizovala na silnici k Prostějovu demonstraci vsedě a podařilo se jim přesvědčit polské vojáky, že do Olomouce bez výslovného rozkazu nevstoupí. Obdobně jednali s polským vojenským velením představitelé místních stranických a státních orgánů, takže vstup okupačních vojsk do Olomouce se uskutečnil až po 17. hodině," doplňuje Fiala.

Večer a během následujícího dne odcestovali z Olomouce delegáti mimořádného XIV. sjezdu KSČ. Od půl desáté se shromáždila na Horním náměstí velká skupina mladých lidí demonstrujících proti okupaci, na fasádách a výkladních skříních se objevily první protestní nápisy, rozdávaly se letáky a vápnem se zatíraly dopravní značky, směrovky a i tabulky s názvy ulic. Důležitým zdrojem informací byl v té době rozhlas. 21. srpna po osmé hodině ranní začalo vysílat olomoucké studio Československého rozhlasu z budovy na nynějším Horním náměstí – u mikrofonu se střídali Bohuslav Matyáš a Lubomír Smiřický, technicky vysílání zajišťovali Miroslav Janeček a Josef Balcárek. Do redakce se dokonce dostala skupina Olomoučanů, která chtěla prostřednictvím rozhlasu vyzvat obyvatele k ozbrojenému odporu vůči okupaci. Tuto výzvu jim ale pracovníci rozhlasu odvysílat nedovolili.

Nová kapitola archivního webu ukazuje na mnoha dokumentech, jaká byla atmosféra ve městě, co dělali běžní lidé i jak reagovaly veřejné instituce. Při čtení dobových výzev k tichému odporu vůči okupaci je patrné, že tehdejší veřejnost věřila v možnost udržení změn, nastolených pražským jarem, a v brzký odchod okupačních sil. Teprve později se ukázalo, že šlo o plané naděje a iluze.