Naprosto oddaný své práci. I pro ten nejobyčejnější záběr téměř ochotný riskovat život, jen z čiré potřeby, aby ta fotka prostě byla dobrá. Stal se legendou, přitom vždy zůstal skromným a laskavým člověkem, který občas tak trochu kroutil hlavou nad zájmem, jaký vzbuzoval. Z tohoto světa dnes nad ránem odešel Vladislav Galgonek. Bylo mu 79 let.

„Druhého takového nepotkáte. Vladislav Galgonek, dlouholetý fotoreportér agentury ČTK, novinářská legenda. Právem. A zdaleka ne jenom v Olomouci, kde strávil většinu života. Je to profesionál ze staré školy, jací už dnes scházejí. Galgonek pro fotografii žije. Ať ho poslali zaznamenat sklizeň obilí nebo soutěž krásy, byl vždy posedlý touhou udělat co nejlepší záběry. Vždycky si našel cestu, jak to udělat líp než deset kolegů z jiných novin, kteří byli na stejném místě. Ne proto, že by jim chtěl dokázat, že je nejlepší. Dělal to prostě automaticky…“ Tento text jsem napsal téměř přesně před deseti lety. Vyšel Láďovi k sedmdesátinám. Chystal jsem se ho oprášit za měsíc, až bude slavit osmdesátku. Chtěl jsem tam připsat pár postřehů z posledních deseti let, kdy jsme se intenzivně potkávali, přestože ho zdraví postupně donutilo pověsit řemeslo na hřebík.

Setkávali jsme se v hospůdkách nad jeho oblíbeným „pivínkem“ a nutili ho vyprávět. A s kamarády Lenkou Muzikantovou a Tomášem Fraitem jsme si ta povídání zapisovali. Dovolím si do těch poznámek občas sáhnout. Láďa se s upřímnou a nehranou skromností podivoval: „Proč vás zajímají příhody nějakého starce? To byly takové obyčejné věci…“ A pak vypráví, jak fotil japonského císaře v jeho paláci a pak na koleni vyvolával filmy v maličké koupelně hotelového pokoje… Nebo jak coby třináctiletý dělal Flexaretem (!) reportáže z fotbalových utkání, aby mu pak snímky poprvé otiskly noviny.

Dokonce i teď, v posledních měsících, kdy už byl upoután na lůžku, se při každé návštěvě omlouval, že pro nás nemá žádné pohoštění. A tak trochu se podivoval, proč za ním všichni jezdíme. Ale byl samozřejmě rád. A nás jezdilo hodně. Láďu totiž nešlo nemilovat. Kde se objevil, tam získával přátele…

Pocházel ze severu, to ho formovalo. Taky těžká poválečná doba. „Až do páté třídy jsem vyrůstal na venkově. Kolem byly pořád nějaké rozbroje, Češi, Poláci… Babičku komunisti nutili vstoupit do JZD, teta se z toho zbláznila… Je to hrozné, když si na to vzpomenu,“ vyprávěl nám po letech.

Rodina se posléze přestěhovala do Českého Těšína. Tehdy se tam všechno točilo kolem průmyslu a těžby, i otec pracoval na šachtě. Láďa měl ale o své budoucnosti trochu jinou představu. O jeho osudu rozhodl nevědomky strýc. „Vzpomínám si, že jsem jako dítko na základní škole vždycky obdivoval fotografii, ale neměl jsem žádný fotografický přístroj. A jednou mě k Vánocům překvapil strýček, který mi věnoval jednoduchý přístroj. Mohlo to být ve čtvrté nebo páté třídě. Bylo to asi osudové. Nevěděl, co tím způsobil, co to na mě ušil. Byl to nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal! Vlastně si na žádné jiné ani nevzpomínám…“ Chtěl fotit, ale rodiče, hlavně otec, jeho vášeň považovali jenom za koníčka. A když vyšlo najevo, že na horníka se nehodí, poslali ho na zemědělskou školu. Láďa se tam trápil. A tak fotil. Okamžitě se to rozkřiklo. „Každý chtěl být na fotce, i učitelé. Takže jsem musel dělat i nástěnky, fotit výlety, všichni očekávali, že já to všechno zaznamenám…“ Někde tam se asi zrodila jeho vášeň pro reportáž, která vyústila v to, že nakonec, o pár let později, nastoupil do dolu Odra v Ostravě jako fotograf-výtvarník. „Otec z toho byl nešťastný. ‚Fotit lidi při práci! Nestydíš se za to?‘ To zemědělství bylo pro něj ještě přijatelné, ale že se živím fotkou, mi dlouho vyčítal,“ vzpomínal Láďa a bylo vidět, že ho to i po těch desetiletích mrzí.

Do Olomouce přišel v roce 1973, kdy se zakládala olomoucká redakce agentury ČTK. O stejné místo se tehdy ucházel i Milan Hořínek, z nějž se později stala také legenda. „Přišel jsem na pohovor, viděl jsem tam toho Hořínka, tak jsem jim řekl, že jsem rád přišel, ale že by měli vzít Hořínka, ne mě. A oni mi řekli: ‚Pane Galgonek, podívejte se, koho my vezmeme, to laskavě nechte na nás, to je naše věc a počkejte si na rozhodnutí…‘ A pak mi napsali, že mě berou.“

Vzal příležitost doslova za pačesy. V Ostravě tehdy nechal velkou lásku a přestěhoval se. V Olomouci brzy zapustil kořeny. A v ČTK zůstal třicet osm let.

Jeho denním chlebem byly rutinní reportáže. Tady na Hané se témata točila kolem zemědělství, žní, chmele, nejlepších pracovníků… Jenomže Láďa i k takovým zdánlivě nefotogenickým událostem přistupoval s vášní a když se na ty fotky podíváte dnes, pořád mají obrovskou hloubku. Ostatně před dvěma lety je Štěpánka Bieleszová z Muzea umění poskládala do krásné knížky. A udělala k nim výstavu. Láďovu poslední.
Ne vždycky byl ale z témat nadšený. „Praštit jsem s tím chtěl několikrát. Iritovalo mě, že jsem musel dělat něco, co mi bylo proti srsti. A to bylo velice často. Třeba jsme museli dělat nějaké závazkové hnutí k výročí Vítězného února a vytypovat lidi, co by nám pózovali. To bylo fakt nechutné. (…) Člověk nevěděl, kdy se dostane do maléru. Třeba jsem v Sigmě Lutín vyfotil chlapa při obrábění a s nikým jsem se neporadil. Byl ochotný a vstřícný, takže jsem udělal fotky, vyšlo to dokonce na titulní straně Rudého práva. A byl z toho hrozný průšvih, protože ten chlap byl vyloučený z KSČ a byl na indexu. Řešilo se to na nejvyšších místech, spoustu lidí tehdy potrestali, hrozilo, že vyhodí i mě. Nakonec jsem to ustál, ale příště jsem už v Sigmě dostal doprovod a ten mě hlídal, koho a co fotím.“

Během kariéry se dostal do mnoha neuvěřitelných situací, fotil třeba na Závodě míru v dobách jeho největší slávy. Do nejvyšších pater fotožurnalistiky vystoupal až po revoluci. Přestože jeho domovskou redakcí zůstávala Olomouc, agentura ho často vysílala i na zahraniční akce. Fotil japonského císaře i Václava Havla na audienci u papeže Jana Pavla II. – toho ostatně nezapomenutelným způsobem zvěčnil při návštěvě Olomouce – na jeho snímku se Svatý otec směje, zatímco před ním defilují dívky v krátkých sukních. Jeho fotky z povodní v roce 1997 obletěly svět.
Právem je držitelem několika nejprestižnějších fotografických ocenění Czech Press Photo. A taky laureátem Ceny města Olomouce.
Měl taky spoustu výstav, pokaždé se ale trochu divil, že se o něj lidé zajímají. „Já jsem jenom takový dělník, kruci. To jiní dělají věci…“ říkával a myslel to vážně, i když ho ten zájem samozřejmě těšil.

„Jestli chceš někdy udělat dobrou fotku, dívej se, jak to dělá Galgonek,“ radili mi, když jsem před dvaceti lety přišel do novin. A já se na toho lehce nahrbeného a roztěkaného pána díval a učil se. Když jsme se potkali na reportáži, pokaždé jsem potom hltal v četce výsledky jeho práce. A kroutil hlavou nad tím, jak je možné, z takové banální akce udělat tak mimořádné snímky.
O nějaký čas později jsem měl první vlastní výstavu já a Galgonek přišel na vernisáž. To pro mě byla ta největší pocta, jakou jsem mohl dostat.

Troufám si tvrdit, že jsme se spřátelili. Jsem vděčný za všechen ten čas, který jsme spolu mohli strávit.
Bylo mi ctí, Ládínku. Nám všem.

Dej si dnes pivínko tam nahoře s kamarády, co už na tebe čekají. Myslím, že je tam Miloslav Stibor, Jiří Frait i ten Milan Hořínek, který ti nemohl odpustit, že do četky nevzali jeho, ale tebe. A mnozí další kamarádi. A jestli tam nahoře vychází nějaký nebeský žurnál, je mi jasné, kdo pro něj od nynějška bude fotit.