Pro většinu z nás se večeře 24. prosince bude od těch ostatních v roce dost podstatně lišit. Okolo štědrovečerního stolu s námi, krom našich blízkých, sedí i spousta zvyků, které někdy dodržujeme, i když nevíme proč. Šupiny pod talířem i ubrus, který se nikdy jindy nepoužívá. Obklopují nás však už od rána a ani po večeři se z nich tak docela nevymaníme.

Jedním ze zvyků, kterým štědrovečerní večeře začíná, bývá vyhlížení zlatého prasátka, které, podaří-li se některému členu domácnosti kouzlit se zrcátkem dostatečně nenápadně, přeběhne ze stěny po stropě a zase se schová, až do příštího roku. Vidět jej mají ti, kteří vydrželi po celý den nejíst, a to až do východu první večerní hvězdy, se kterou se zlaté prasátko někdy ztotožňuje. Odkud prasátko mezi štědrovečerní zvyky zabloudilo, však tak úplně jasné není. V předkřesťanských dobách sloužilo prase, mimo jiné, i coby symbol slunce. Vánoce pak připadají přibližně do období zimního slunovratu, kdy se sluneční kotouč ujímá vlády a noci se začínají pomalu zkracovat.

U stolu a pod stolem

Ačkoli zvyk jíst o Štědrém večeru kapra nijak starý není a v mnoha domácnostech jej každoročně suplují řízky, rybí šupiny mají na vánočním stole své pevné místo. Podobný účel pak má čím dál vzácnější ovazování noh stolu pevným provazem, aby se po celý příští rok vyhnuli domácnosti zloději.
Stůl opásaný řetězem, byť třeba z papíru, má zase pro změnu zajistit soudržnost rodiny a všech, kteří na něm pojí.

Štědrovečerní zeleň

Jmelí je asi nejrozšířenější rostlinou spojenou s tradičními Vánoci nejen u nás, ale i v zahraničí. Předmětem uctívání a rituálů bylo přitom již dávno předtím, než k nám oslavy vánočních svátků dorazily. Keltští druidové jej nesměli useknout jinak než stříbrným srpem. Bylo symbolem života a ochranným talismanem. A tak to zůstalo až dodnes, kdy zavěšené nad štědrovečerní tabulí nebo nad dveřmi do domu má do něj přinášet štěstí a lásku. Zvyky spojené s touto křehkou, cizopasnou rostlinou jsou si ve všech evropských zemích podobné a liší se jen v detailech. Pro vánoční rituály je nepostradatelné hlavně na severu. Zvyk, že pod visící větvičkou jmelí smíme políbit kohokoli, pochází z Anglie. Z větvičky se však po každém polibku musí ulomit jedna bílá bobulka: ta poslední se na ní nechává po celý rok, aby láska z domu neodešla. Lepivým semenům jmelí (jeho latinský název Viscum znamená doslova "lepidlo“) byla přisuzována právě schopnost udržet vztah mezi dvěma osobami.
Se jmelím mají Angličané spojen ještě jeden zvyk. Splní prý každému u stolu jedno přání, které zašeptá do první zapálené svíčky, jejímž plamenem pak spálí větvičku z minulého roku. Jejich zvyky se k nám dostaly přes Německo, kam je s sebou koncem středověku přinesli angličtí žoldnéři.
Také bez ozdobeného vánočního stromku si dnes Štědrý večer dokážeme představit jen obtížně. Minimálně v našich zemích se s ním však, stejně jako se smaženým kaprem, nesetkáváme příliš dlouho. Mimo českou kotlinu má ovšem tento zvyk velmi dlouhou historii. Slavnostně vyzdobeným stromkem uctívaly o zimním slunovratu germánské kmeny boha Wotana. Ve Francii pochází nejstarší zmínka o stromku osvětleném hořícími svíčkami ze třináctého století. Po celý středověk přitom církev zdobení stromků stíhala a zakazovala. Smířila se s ním až koncem století šestnáctého. K nám se tento zvyk dostal přes Německo a v českých domácnostech se začal velmi pomalu zabydlovat až během devatenáctého století.

Hoj ty Štědrý večere… aneb věštění a magie

Krom večeře a posezení pod stromečkem nad haldou papíru z vybalených dárků bývá zvykem také štědrovečerní "čarování“ pojaté většinou spíše jako cosi na způsob společenských her.
Nejčastější a asi nejpohlednější zvyk představuje pouštění lodiček ze skořápek ořechů.
Neméně oblíbeným domácím rituálem bylo i věštění budoucnosti z olova nebo roztaveného vosku, litého většinou do téže vody, po které byly předtím pouštěny skořápky se svíčkami.
Méně technicky náročným je pak házení střevícem přes rameno ke dveřím. Kdo se kam dostane a zda se vrátí, se pak hádá podle toho, kam špička ukazuje.