Tak jsme se konečně dočkali. Ještě v lednu počasí připomínalo studenější podzim, stromy zase poblázněné falešným jarem rašily do pupenů. Přelom ledna a února jim ale jaksepatří zatl tipec. Jenže ejhle, namísto očekávané ladovské zimy dorazila zima z Ruska. Mrzne až praští a lyžaři mají pré. Jenom na Hané se s přídělem sněhu zase škudlilo. A tak jedinou zábavu v duchu zimních radovánek představuje odlamování rampouchů, nevrlé přešlapování cestujících na zastávkách a zrychlený krok vymrzlými ulicemi města.

Zima, zima, zima všude je veliká. Na řekách zamrzají kachny a v ulicích sociálně slabí spoluobčané bez přístřeší. A možná se dočkáme také my, co se spokojeně hřejeme v teple našich domovů. Kromě zimy, kterou Rusové blahosklonně vyslali do Evropy ze svého zimního království, mají pod palcem také kohoutky ovládající plynovody, na kterých jsme, chtě, nechtě, závislí více než kdy jindy. Při té představě mě přejde mráz. Ráno mě venku čekalo patnáct stupňů pod nulou. S vědomím, že na některých místech v republice čelí mrazům i dvojnásobným, se přemlouvám k opuštění zatím ještě vyhřátého domova. Pohled do zrcadla mi evokuje bachratého panáčka Michelina. Víc už na sebe ani nenavleču. Ač to nejde právě zlehka, vyrážím stíhat svůj ranní vlak, výjimečně zatlačím výčitky a více než ochotně doháním zpoždění. Těžko nazvat ony batolivé pohyby během, ale zahřívací funkci plní spolehlivě. Jenže vlak nikde. Se sakrováním se snažím udržet trhavě dýchající plíce, kde jsou, a zbavit se z řasenky se rozšiřující námrazy víček. Po chvíli kříšení sebe sama zjišťuji, že vlak tu není ne proto, že by mi ujel, ale proto, že prostě nepřijel. Po asi desetiminutové ochutnávce bodavé zimy se prokřehlé nástupiště bleskurychle souká do vlaku. Moje tělo s vděčností hltá "českodrážní" teplo, a kdyby mi neomrzl mozek a kdybych se nepotýkala s palčivou bolestí k sobě přicházejících prstů, asi bych uvažovala, že někoho zaškrtím. Asi nikdy mi suchopárné "omlouváme se za zpoždění" nepřipadalo tak cynické. To jsem v tu chvíli ale ještě netušila, že podobně se mi "zadaří" také při cestě nazpět. V kombinaci s čerstvě rozbitým zipem u bundy rychle začínám chápat jindy společensky opovrhované bezdomovce, že se před zimou schovají kamkoliv a zahání zimu lihovinami jakéhokoliv druhu a původu. Alkoholizmus se najednou zdá vcelku sympatickou záležitostí. A to ještě můžu být vděčná, že nečekám po ránu na autobus kdesi v zapadlé dědině mezi poli...
Taky vám tu trochu chybí ona poetika ladovské zimy? Žádné bílé "svinstvo" vám nepadá za límec, děti si na sáně mohou nechat zajít chuť a po bílé nostalgii ani stopy. Když udeří ruská zima, až zamrzají výhybky, lámou se kolejnice, kachny přimrzají k řece a umírají lidé, ani to slunce po dlouhých týdnech ponuré inverze nepřináší kýžené zahřátí na duši, natož na těle. Snad možná hřejivé slovo některého ze zpívajících bardů by pomohlo pookřát. Ruská zima za okny je...