Čísla mluví jasně. A bohužel nijak povzbudivě – tedy zejména pro ty, jejichž jména figurují v aktuální evidenci úřadů práce. Zatímco ještě v říjnu minulého roku čekalo přímo v Olomouci na jedno pracovní místo osmatřicet lidí, teď jich je – no zkuste si tipnout? Dvakrát tolik? Omyl, to byste byli ještě optimisty. Je jich totiž 88. A prognózy odborníků nejsou dvakrát veselé – nic prý nenasvědčuje tomu, že by se ekonomika měla dočkat živé vody.

Pokud se i vás téma nezaměstnanosti dotýká, pak vás musím varovat – raději zadržte, opusťte tento článek, nejlépe celý internetový prostor, vypněte počítač a běžte se věnovat čemukoli, co vám pozvedne náladu. Tady na vás nic povzbudivého nečeká. Nemějte mi to za zlé, ale situace není růžová a nelíbí se mi o nic víc než vám. V péči olomouckého úřadu práce se aktuálně nachází 13 200 lidí, k poslednímu říjnu to přitom bylo 11 805. A měsíc předtím jich bylo ještě o čtyři stovky méně.
Nějak nám to roste, měsíc od měsíce. Je mi z toho neveselo a ještě víc, když si čtu předpovědi odborníků, kteří ze svých čísel věští pramálo pozitiv. Vzpruha, která by naši ekonomiku oživila, je prý v nedohlednu. Pro oněch 13 200 nezaměstnaných Olomoučanů čeká v databázi úřadu – a to si nedělám srandu – sto padesát jedna pracovních nabídek. Kdyby to nebyla realita, řekla bych směšné. Není ale divu, leden je totiž údajně vyhlášen jako měsíc největších přírůstků klientely pro úřady práce. A jako bonus – do evidencí se tentokrát hlásí také amnestovaní vězňové. Ti tak své spoluobčany nepotěšili hned na dvakrát – některé strachem, který v nich vyvolalo předčasné propuštění vězňů, některé nárůstem konkurence v boji o pracovní místa. Těžko se přiznává, že i "oni" mají právo na novou příležitost. Někteří se jí chopí se ctí a zvládnou svou životní lekci, jiní ve své škole života propadají a propadají... Jenže ve škole "zaměstnanosti" se nechce propadat nikomu. Co ale s tím vražedným poměrem 1:88? Můžete se postavit na hlavu, máte tituly před jménem i za jménem, ale kde nic tu nic? Očividně žijeme v době, kdy vzdělání je na obtíž. Trh práce nám nevybíravým způsobem dává najevo, že vysokoškolskými tituly se nenakrmíme. A má pravdu. Víte totiž, po jakých profesích je největší sháňka? Po soustružnících, zámečnících, kuchařích, číšnících či prodavačích. Je to sice už notně otřepané téma, ale očividně ho je třeba, když jsme se stále nepoučili. Snobská touha po akademických titulech způsobila, že máme plno vzdělaných lidí, ale v praxi a na trhu práce zcela nepoužitelných. Vím, řadě z těchto lidí křivdím. Často těmto lidem trůní na jejich vysněných místech ti, kteří o dané práci nemají ponětí, a to jen proto, že jsou něčí příbuzní, známí... Asi to taky znáte. Pokud neovládáte kouzlo protekce, může se zdát, že si ani neškrtnete. A když je vám k padesáti, těžko se opouští domov, nebo dokonce vlast, abyste udělali díru do světa. Někdy je lepší dát rozum stranou. Ve chvíli rezignace se pak objeví už skoro pohřbená spása. Má osobní zkušenost.
Osobně se držím hesla – "jaký si to uděláš, takový to máš". Vím, že když něco chci, je to jen na mně. Snažím se dělat, co mě baví, a když už to dělám, abych z toho měla radost a nemusela se za nic stydět. Jako děti když si hrají. Příliš banální? Ano a právě v tom je, myslím, to tajemství.