Možná jste si toho všimli také. Sotva se stromy a keře rozjasnily prvními zelenými lístky, už na ně vlétly horké letní dny, které vše sežehly do žluta, aby pak to náhlé zlato požnuly - kde se vzaly, tu se vzaly - šiky kombajnů. A než jsem si stihl zvyknout na pestrobarevný podzim s listím všude okolo i pode mnou, už abych se začal ohlížet po vánoční výzdobě ve výlohách obchodů a prvních sněhových mračnech. Nějak to letí, nezdá se vám?

Dovolte mi kontrolní otázku: Kdy byl letos nejdelší den v roce? Ano, správně odpovídáte vy všichni, kdo tvrdíte, že před pár týdny, maximálně před měsícem. Tedy podle astronomů rozhodně ne, ale já vám tu odpověď uznám, vnímám to totiž úplně stejně. A rozhodně mi nikdo nenamluví, že už je to více než čtvrt roku.
Právě kolem letošního letního slunovratu jsem na tento fenomén upozornil několik svých přátel. Povídám jim tehdy: Všimli jste si vůbec, že se ode dneška začíná zkracovat den? A oni na to: To není možné, vždyť sotva začalo jaro! A smáli se mi, když jsem jim zcela vážně říkal, že už si mají chystat koledy na blížící se Vánoce.
Jenže jsme se jen párkrát vyspali a ten čas je tady. Obchodníci už zcela jistě ze skladů svých prodejen loví zaprášené baňky a řetězy, malují nové cedulky s úžasnými slevami a do audiosouprav zakládají cédéčka s chytlavými melodiemi plnými sněhu, stromečků, sobů, jesliček a kdoví čeho ještě. A pokud mi stále nevěříte, počkejte si ještě několik dní. To se k novému životu v novém kabátě (nebo kožichu?) opět probudí olomoucký Prior. Není divu, vše je naplánováno, jak jinak, na začátek vánoční nákupní horečky. Tož tak.
Aby to při tom všem nebylo ještě tak jednoduché, bláznivý carrousel boha Chrona se rok od roku roztáčí čím dál zběsileji. Zatímco jako školákovi se mi zdály dvouměsíční letní prázdniny nekonečnější než Tichý oceán, dnes coby pracujícímu dospělému (jaký paradox!) kolem mě přeletí červenec se srpnem nepostřehnutelněji než neviditelný bombardér nejmodernější konstrukce. A místo prachu žní se v nose opět roztahuje vůně purpury. Navíc je to vše vědecky zdůvodnitelné, jak mi kdysi sdělil můj o pár let starší kamarád. A souvisí to se starým dobrým Einsteinem. Když jsme totiž mladí a máme za sebou jen pár let prožitků, každý z nich vnímáme zřetelně a dobře si jej pamatujeme, takže nám vše utíká pomalu. Zatímco s přibývajícími roky nás časová spirála pohlcuje čím dál víc a v součtu všeho odžitého nám naše vlastní současnost připadá krátká a střelhbitá. Inu, všechno je relativní.
A tak nám nezbývá než vzít stále zrychlující expres prostě na vědomí a občas jen lehce senilně pokývat hlavou: Toto letí. A začít brát jako samozřejmost, že po pondělku je tu najednou už čtvrtek a Velikonoce plynule přecházejí do Mikuláše.
Ale co když je to všechno trošku jinak a ta rychlost divoce pádícího času je jen znamením, že se tady na světě nenudíme? Že si své životy užíváme a umíme je vychutnávat naplno? Protože při pomalejším tempu bychom mohli poznat, jak dlouhá a prázdná dokáže být nuda.
Snad je ta rychlost nakonec přece jenom nastavena dobře.