Tak nám na konci uplynulého roku na naší nížinaté a rovinaté Hané nasněžilo a na začátku nového zase úporná obleva odnesla to bílé rychle kamsi pryč. A zároveň se zmizením sněhové pokrývky se v olomouckých ulicích objevily spousty čehosi, co odnesené na podrážkách z procházky domů vytvoří ve vaší předsíni velmi nehezké aroma.

Ježíšek se o těchto Vánocích vskutku pochlapil a nadělil mi (snad i proto, že jsem mu výrazně pomohl) úžasný dárek v podobě krásných nových běžeckých bot. Prezent přišel poněkud opožděně, o to víc jsem se však těšil na první proběhnutí s ním, zvlášť když s příchodem druhého lednového týdne nebylo už po kluzkém ledu a sněhu v Olomouci ani stopy. A tak jsem své novotou svítící krosové speciály natáhl na nohy a vyrazil. Už při prvních kilometrech Hejčínem a Řepčínem jsem se přistihl, že místo po okolí zálibně hledím na své botičky, jak si prokousávají cestu vpřed. Až tedy do okamžiku, než jsem zjistil, že to, po čem běžím, není žírná hanácká černozem, ale asfalt hustě posetý hromádkami (chci věřit, že pouze) psích výkalů. A s přibývajícími metry jich neubývalo, spíše naopak, takže se cesta skutečně měnila v ono minové pole zmíněné v titulku.
Je to vlastně zajímavý úkaz, že pejskaři, kteří se již většinou naučili uklízet po svých zvířecích miláčcích jejich výměšky pomocí igelitových sáčků, mají bůhvíproč pocit, že ve sněhu se takové hovínko nadobro ztratí. Nevědomým poradím: nestane se tak. Takový zbyteček se pouze zakonzervuje a při nejbližším tání se znovu odhalí našim zrakům a často i podrážkám. A cesta ulicemi po oblevě se pak stává poněkud nechutným balančním cvičením.
Stejně jako je tomu třeba u motoristů a pěších, i mezi pejskaři a nepejskaři se čas od času objevují spory a planou vášně. Obě skupiny si rády vyčítají nedostatek ohleduplnosti či tolerance. Ač sám žádné zvířátko nevlastním, bývám spíše na straně těch opejskovaných, hafíky mám totiž vesměs rád. Škoda, že nedávná obleva a ulice posázené výkaly mě nyní zahnaly do řad jejich oponentů.